Zásadní rozhodnutí Soudního dvora EU:

Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku vydal dne 21. března 2013 rozsudek ve věci C-92/11 (RWE Vertrieb AG v. Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen) podle něhož standardizovaná klauzule obsažená ve spotřebitelských smlouvách podléhá přezkumu své zneužívající povahy i v případě, že pouze přebírá vnitrostátní právní úpravu použitelnou na jinou kategorii smluv.

Dle Soudního dvora EU přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v každém konkrétním případě posoudil, zda taková klauzule, která umožňuje dodavateli plynu jednostranně upravit cenu, splňuje požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti.

Vlastní rozhodnutí je založené na věci, v niž Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen (sdružení spotřebitelů Severní Porýní-Vestfálsko) napadlo u německých soudů standardizovanou smluvní klauzuli, kterou si společnost RWE (německý dodavatel zemního plynu), vyhradilo právo jednostranně změnit cenu pro své zákazníky, vztahuje-li se na ně zvláštní sazba (Sonderkunden). Namísto toho, aby si zvolili standardní sazbu, kterou jsou němečtí dodavatelé plynu povinni nabídnout spotřebitelům, uzavřeli tito zákazníci smlouvu, která podléhá smluvní svobodě. Sdružení mělo za to, že dotyčná klauzule je zneužívající.

Společnost RWE měla zejména za to, že napadenou klauzuli, obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, nelze podrobit přezkumu její zneužívající povahy, jelikož pouze odkazuje na německou právní úpravu použitelnou na smlouvy, na které se vztahuje standardní sazba. Tato právní úprava umožňovala dodavateli jednostranně změnit ceny plynu bez uvedení důvodu, podmínek nebo rozsahu takové změny, přičemž však zaručovala, že zákazníci budou o této změně informováni a že budou mít případně možnost smlouvu vypovědět. Vzhledem k tomu, že společnost RWE neměla v řízení před nižšími soudy úspěch, obrátila se na Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), který požádal Soudní dvůr o výklad unijních právních předpisů.

Soudní dvůr rozsudkem odpověděl, že takové klauzule musejí být podrobeny přezkumu své zneužívající povahy, pokud se právní ustanovení, která přebírají, použijí pouze na jinou kategorii smluv. Vyloučení přezkumu zneužívající povahy smluvních klauzulí, které odrážejí ustanovení vnitrostátní právní úpravy, jež upravuje určitou kategorii smluv, je totiž odůvodněno skutečností, že lze legitimně předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce nastolil rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran těchto smluv. Tuto úvahu však podle Soudního dvora EU nelze uplatnit na klauzule odlišné smlouvy. Vyloučení klauzule obsažené v takové smlouvě z přezkumu její zneužívající povahy pouze z důvodu, že přebírá vnitrostátní právní úpravu, jež se použije výlučně na jinou kategorii smluv, by totiž dle Soudu zpochybnilo ochranu spotřebitele sledovanou unijním právem.

Co se týče případně zneužívající povahy napadené klauzule, Soudní dvůr konstatoval, že unijní zákonodárce v rámci smluv na dobu neurčitou uznal existenci legitimního zájmu dodavatelského podniku na možnosti změnit poplatky za svou službu. Standardizovaná klauzule umožňující takovou jednostrannou změnu musí nicméně splňovat požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti. Soudní dvůr v tomto ohledu připomněl, že v konečném důsledku nepřísluší Soudnímu dvoru, ale vnitrostátnímu soudu, aby v každém konkrétním případě určil, zda se jedná o takový případ.

Při tomto přezkumu musí vnitrostátní soud přiznat zásadní význam následujícím kritériím:

-    smlouva musí transparentním způsobem uvádět důvod a způsob změny poplatků, tak aby spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat jejich případné změny;
Soudní dvůr v tomto ohledu zdůraznil, že nedostatek příslušných informací před uzavřením smlouvy nemůže být v zásadě kompenzován pouhou skutečností, že spotřebitelé budou v průběhu realizace smlouvy v přiměřené lhůtě předem informováni o změně poplatků a svém právu smlouvu vypovědět, pokud nebudou chtít tuto změnu přijmout;

-    možnosti výpovědi přiznané spotřebiteli musí být za konkrétních podmínek skutečně možné využít. Nebylo by tomu tak v případě, kdyby z důvodů spojených se způsoby výkonu práva na výpověď nebo podmínkami dotčeného trhu neměl spotřebitel skutečnou možnost změnit dodavatele nebo pokud by nebyl přiměřeně a včas o změně informován.

Mimoto Soudní dvůr odmítl návrhy německé vlády a společnosti RWE na omezení časových účinků rozsudku za účelem omezení jeho finančních důsledků. Výklad unijního práva, který Soudní dvůr poskytl v rozsudku, se tedy neuplatní pouze na tarifní změny, ke kterým dojde ode dne rozhodnutí, ale na všechny tarifní změny, ke kterým došlo od okamžiku, kdy ustanovení unijního práva, která byla vyložena v tomto rozsudku, vstoupila v platnost. Navíc je třeba, aby byly splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor týkající se použití těchto ustanovení. Soudní dvůr v tomto ohledu podotkl, že finanční důsledky pro dodavatele plynu v Německu, kteří uzavřeli se spotřebiteli zvláštní smlouvy, nelze určit výlučně na základě výkladu unijního práva podaného Soudním dvorem v předmětném rozsudku. Je totiž věcí vnitrostátního soudu, aby s přihlédnutím k tomuto výkladu rozhodl o konkrétní kvalifikaci předmětné smluvní klauzule v závislosti na okolnostech daného případu. /pm/

 

Publikováno: 26. 8. 2013 | Počet zobrazení: 3179 769