Bude na ČVUT pobočka Fraunhoferova institutu?

Co nyní strojní fakultu čeká? Mohl byste specifikovat blíže své záměry?
Moje vize není jednoduchá, přicházím s řadou nových věcí. Rád bych se vrátil k základnímu poslání ČVUT a posílil smysl technické vysoké školy a tak tradiční fakulty jako je strojní fakulta: výchova studentů pro průmysl a při tom získávání poznatků. A to především skutečně prakticky využitelných poznatků pro průmysl a jeho konkurenceschopnost. Jedním z klíčových bodů je, aby se středem našeho zájmu a komunikace stali studenti a průmysl. To je primární.
Fakulta by neměla být vedena jen výhradně jako akademická instituce, ale budeme muset skloubit prvky univerzitního i firemního pohledu, akademický pohled s komerčními profesionálními nástroji a přístupy. Přitom univerzitní pohled nesmíme nikdy opomenout. To je možná největší změna.
Naším posláním je výuka nějakého oboru a samozřejmě se může stát, že začne být finančně ztrátová nebo vynášet méně, než se očekává. Firemní přístup by byl jasný - zrušme to a dělejme něco jiného, výnosnějšího. To je samozřejmě pro univerzitu nepřijatelné, a proto se musíme spíše ptát, co udělat, abychom byli rentabilní a mohli to dlouhodobě udržet. Právě ta udržitelnost je podstatná.
Jsem přesvědčen, že vysoké školy rozvíjejí jen tři z tradičních nejméně sedmi oblastí, ve kterých by se měly pohybovat. Učíme, děláme výzkum, spolupracujeme s průmyslem. Ale to je málo. Máme prodávání znalostí trhu: patentů, licencí k patentům, zakládání spin-off firem… Další je poskytování znalostí společnosti. Ta si nás obecně platí pro to, že chce vedle výchovy studentů také mít zpětnou vazbu ze znalostí, které akumulujeme, a které bychom jí měli také poskytovat. Třeba technické aspekty dostavby Temelína - záležitost, ke které se můžeme technicky vyjádřit a také ji využít pro naše zviditelnění. Pak je to získávání a poskytování studentů a konečně sociální funkce univerzity v okolí svého sídla.

Prošlo vše hladce? Jde o nové zásadní věci, které mění zaběhnutý řád...
Situace na vysokých školách není jednoduchá, přístupů, různých pohledů na věc je samozřejmě více, a ani u nás nebyly volby jednoduché - ty, kdy jsem byl zvolen, jsou už třetí v pořadí během necelého půl roku. Ale nový senát, který mě zvolil, reprezentuje více než dvě třetiny akademické obce, byl ustaven ve volbách, kterých se zúčastnilo přes 90 % členů akademické obce, a získal jsem velkou většinu. Z tohoto pohledu byly volby vcelku jasným rozhodováním o dalším směřování fakulty a myslím si, že si ty dvě třetiny akademické obce uvědomují, že se sebou musíme něco udělat.
Jedním z klíčových bodů mého programu je dosáhnout konsensu, s určitou sociální jistotou. Uvnitř akademické obce jsou různé přístupy, většina výrazněji akcentuje výzkum, ale je tu i skupina těch, kteří chtějí více učit. Chci nabídnout program, který umožní každému uplatnit se podle jeho představ, pokud budou směřovat k rozvoji fakulty. Proto se snažím najít nové zdroje financování, které tuto svobodu umožní - uplatnit se více ve výzkumu, nebo více ve výuce, nebo ve spolupráci s průmyslem. Jako velice potřebnou vidím i podporu podnikání, symbiózu mezi univerzitou a podnikáním, což je ve světě běžné, v české legislativě možné, ale tou tradiční legislativou de facto neproveditelné - například zakládání spin-off firem...
Sociální jistoty spatřuji v tom, že nabízím mechanismus rozpočtu na několik let dopředu podle činností, ne jen extrapolací mzdových nákladů z minulosti a větší stabilitu tím, že máme nějaký plán, jak pokračovat, jak budou různé směry rozvíjeny.
Další, co chci přinést, je podpora  týmovosti. Vedení fakulty by mělo představovat tým, tvořený děkanem a vedoucími ústavů, a tento tým musí dospět k nějaké míře konsensu o určitých rozhodnutích, a teprve pak je možné příslušná rozhodnutí vykonat. Totéž musí nastat na úrovni univerzity, které musí být řízeny týmem, tvořeným rektorem a děkany fakult. Pokud se toto nenaplňuje, může to vést k nestabilitě. Z tohoto pohledu je týmovost důležitým faktorem a měla by prostupovat až dolů po práci a spolupráci se studenty, studentů mezi sebou. Aktivovat výuku a podíl studentů na ní, aby nebyli jen pasivními objekty výuky, ale jejími vlastními aktéry.

Co si pod tím lze konkrétně představit?
Základem je řízení kvality studia. Existují statistické nástroje, které umožňují během testů v semestru nebo s použitím historických dat o studentech předpovědět, jak pravděpodobně uspějí u zkoušky. Tyto informace je možné mít v průběhu semestru, a tak být schopni reagovat. Zjistit například, že nějaká skupina studentů má problém s určitým předmětem, a nabídnout jim třeba selektivní doučování.
Na druhou stranu máme řadu studentů, kteří studium zvládají bravurně, ale mají tendence jít si vydělávat během studia do praxe, mít vedle školy i zaměstnání. Těm chceme nabídnout spíše most od výuky k výzkumu, abychom jejich potenciál využili na škole. Aby se stali sami aktéry výuky a práce na našem výzkumu, který ale není chápán jen jako čistě akademický, kdy zkoumáme něco nového, ale jako základní zdroj inovací pro průmysl, a pro to, aby v ČR byla zachována životní úroveň a konkurenceschopnost.
Proto chci nabízet nové programy pro studenty, protože o studenty je potřeba se starat - od budoucích po minulé, tedy naše absolventy. Pro budoucí musíme mít nějaké programy, které je sem přivedou, ukážou, v čem je studium této školy zajímavé. Pro ty současné potřebujeme mít atraktivní nabídku - třeba Nadaci ČVUT Media Lab, založenou podle modelu MIT Media Lab, která získává peníze z průmyslu a nabízí je studentům pro jejich projekty, aby se učili tvořivosti a aplikovali ji s potenciálními komerčními výsledky. A v neposlední řadě je to samozřejmě péče o naše absolventy, pro které dnes bohužel zatím nemáme program, abychom s nimi trvale komunikovali, mohli jim něco nabízet a využít jejich vzpomínek na alma mater a laskavé podpory, kterou by nám byli schopni poskytnout nebo obráceně škola byla schopná poskytnout jim.

Jaké jsou vaše současné priority?
Své priority jako je sociální konsensus, posilování kvality a snahy, aby se naše fakulta s lidmi, kteří jsou zde, stala ve svém oboru jednou z nejlepších na světě, jsem formuloval do programu P10. Desíti programových kroků, priorit, které je možné rozdělit na atraktivitu, kvalitu a společenskou odpovědnost.
První z nich, v oblasti atraktivity, je samotná pověst fakulty, druhou prioritou je její propagace a marketing, potřeba změnit náš přístup k tomu, abychom náš univerzitní pohled kombinovali s firemními metodami.
Třetí priorita je univerzitní recepce, což je analogie zákaznického centra nebo zákaznické linky v průmyslu - snaha vytvořit nový, kvalitativně jiný kanál komunikace jak ven, tak dovnitř. Takže kdokoli se na něco dotáže, průmysl, student, uchazeč, bude mít jedno komunikační místo, kde se dozví ne konečnou odpověď, ale informaci, kde ji lze najít. Od osobní komunikace přes e-mail, telefony, web, facebook, atd…
Čtvrtá priorita je péče o vztahy se studenty, ať už s těmi budoucími, současnými, tak absolventy. Pátá priorita je to, co nazývám program pro každého a kariérní růst pod dohledem děkana. Chci, aby se podporoval osobní růst, a to hlavně mladých asistentů. Aby každý měl svůj projekt, na něm se učil, jak má pracovat, a podpořil se jejich kariérní růst. Příkladem toho je třeba zavedení konzultačních hodin děkana, kam si začínám zvát mladší kolegy, studenty.
Šestá priorita, kvalita, se týká řízení kvality studia, podpora studentů a most od výuky k výzkumu. Mnohdy studenty totiž zbytečně ztrácíme. Nejde o to, že bychom snížili laťku, ale ztrácíme je, protože jim chybí nějaká poslední podpora na to, aby tu laťku přeskočili, a pak nám zbytečně odcházejí.
Snažíme se to řešit v mnoha směrech. Zavedli jsme dvojí bakalářské studium, které běží vedle sebe, má vlastně identické předměty, ale jedno má zkoušky na vyšší úrovni, tzv. alfa zkoušky od týchž předmětů, a pak beta zkoušky. Kdo vykoná všechny alfa zkoušky, má zaručeno automaticky navazující magisterské studium. Těm, kteří nemají alfa zkoušky, nabízíme po tříletém bakalářském studiu ještě čtvrtý ročník, který jim umožní případný odchod do praxe. Je tam i příprava selektivních pozic, které nevyžadují nejvyšší inženýrské vzdělání nebo je to pro ně možnost jakéhosi prodloužení, aby se připravili na přijímací zkoušky, které musí vykonávat na navazující magisterské studium.
Sedmá priorita je udržení kvality a udržitelnosti ústavů, na což je zaměřena celá řada programů. Potřebujeme mít kariérní plán ústavů, abychom připravovali jejich akreditovatelnost. To stojí samozřejmě na individuálním kariérním růstu každého zaměstnance a my se na to musíme dívat z hlediska celého ústavu. Pak je to plán odborného růstu ústavů, což je „koláč“ činností, které by měly fungovat na každém ústavu, a někdy bohužel nefungují. Je to výuka, základní a aplikovaný výzkum, spolupráce s průmyslem a další činnosti třeba poradenské, propagační, dále administrace, edukace mimo školu apod.
Je tu i nástroj minimálního rozpočtu ústavu, aby tam byla potřebná sociální jistota. Když jsme se rozhodli akreditovat nějaký obor, tak i když není dostatek studentů k dosažení dobré ekonomické účinnosti, musíme vypočítat minimální počet profesorů, docentů a asistentů pro jeho realizaci. Od toho je pak odvozen minimální rozpočet daného ústavu, který budu garantovat, přestože jsem velmi pro motivační prostředí, kdy se příjmy na ústav odvíjejí podle počtu studentů, podle počtu výzkumných projektů a jejich výsledků. Ale nějaká spodní garantovaná hranice je tam potřeba také.
Osmá priorita je kvalita procesů na fakultě. Máme procesy administrativní a obsahové. Na administrativní se běžně používá ISO 9000, ale i když jsem poněkud skeptický pro jejich použití na vysoké škole, na druhé straně se zabýváme procesními mapami uvnitř univerzity a myslím, že kombinací dobrých idejí z ISO 9000 s našimi procesními mapami jsme schopni postihnout administrativní část.
U obsahové části bych chtěl využít výsledků programu QUESTE, což je evropský projekt pro vyhodnocení a řízení kvality přírodovědných a technických vysokých škol a pro můj ústav mechaniky jsem získal dvakrát jeho certifikát. Ten zakládá právě model symbiózy mezi univerzitou a průmyslem, mezi univerzitou a praxí, kdy se jen nehodnotí “jste dobří - nejste dobří”, ale potencuje vnitřní růst a zlepšování kvality.
Je tu i oblast společenské zodpovědnosti, kde je prioritou konkurenceschopnost průmyslu v ČR. To začíná právě od našich absolventů a měla by být posílena aktivní komunikací s průmyslem o jeho skutečných potřebách a aktivním vztahem s průmyslem.
A desátá priorita je modernizace a zodpovědnost za udržitelnost investic, které přijdou na fakultu. Strukturální fondy pro podporu výzkumu a vývoje byly nedávno uvolněny i pro pražský region, a zúčastňujeme se s jedním projektem v aktuální vlně a předpokládá se, že Praha bude zahrnuta i v následující vlně.  Kromě toho jsem zahájil dialog s Fraunhoferovou společností a chtěl bych tady postupně založit jejich filiálku s cílovým stavem, kdy by v Praze existoval Fraunhoferův ústav konkurenceschopného průmyslu v ČR. To samozřejmě zakládá možnost získat zajímavé investice do infrastruktury, hlavně přístrojové infrastruktury, ale na druhé straně je to i naše velká zodpovědnost, abychom rozhodli správně a udržitelně. Nejcennější by však byl Fraunhoferův model podpory výzkumu a inovací pro průmysl.

Co spolupráce akademické sféry s průmyslem, nyní časté téma?
Konkurenceschopnost průmyslu začíná obecně od našich absolventů. Ti jsou faktorem, který dělá jakoukoli instituci konkurenceschopnou a kvalitní. Ale to je málo a myslím, že bychom měli začít budovat aktivní komunikaci s průmyslem, abychom vzájemně pochopili jeho skutečné potřeby, dialog o tom, co opravdu potřebují, a co pro ně můžeme udělat - a to platí i recipročně. Měli bychom k tomu přistupovat daleko aktivněji a mít přímo systém aktivního řízení vztahu s průmyslem. Své partnery a vztah s nimi musíme aktivně rozvíjet, ale partnery musíme i aktivně vyhledávat.
Máme co nabídnout, začíná to od přístupu k našim studentům od prvních ročníků, pak třeba přístup k našim přístrojům a softwaru - firma potřebuje něco změřit, ale nemá odpovídající přístroje. Dál je to tradiční oblast výzkumu a oblast inovací a pomoci ve vývoji. Mnohokrát se stává, že firma dostane lukrativní zakázku, ale ta přesahuje její okamžité vývojové kapacity, takže tady bychom mohli pomoci. Také schopnost vytvořit určitou inovaci na zadání, kdy je potřeba inovovat nějaký výrobek, je další výhoda, která by mohla přinést vzájemný užitek. V neposlední řadě je to společný marketing. Vysvětlit společnosti, že průmysl je tradiční páteř naší životní úrovně a konkurenceschopnosti  a představuje stabilitu pro budoucnost, budoucí generace.
Problém je v tom, že průmysl za námi přijde ze dvou důvodů: buď potřebuje absolventy, nebo pomoci s řešením nějakého technického problému. Jenže nepřijde s něčím, co je snadné, jinak by si to vyřešili sami. Potřebují pomoci s něčím, co je těžké, ale my nejsme žádní čarodějové, kteří mávnutím kouzelného proutku vyřeší cokoliv. Jejich představu, že to vyřešíme za týden, za 14 dní nebo nejpozději do dvou měsíců, je ve většině velmi obtížné nebo nemožné naplnit. A i o tom bychom měli vzájemně mluvit.
Na druhé straně máme vůči průmyslu určitý dluh, protože se nám spolupráci nedaří pojmout tak, aby byla řízená jako projekt. Tím myslím projektové řízení, kde je potřeba plnit termíny, dodávat zprávy ve stanovené kvalitě, atd. To je obecně bolest vysokých škol. Náš problém je, že máme celou řadu povinností, zatímco v případě firmy, pokud přijde objednávka, tak na to nasadí příslušného pracovníka, který se tomu může a bude věnovat na 100 %. To si my ale dovolit nemůžeme, protože je to mimo naše primární povinnosti a zaměření. Takže musíme komunikovat, jak najít mechanismy vzájemné spolupráce.
Když přijde firma s požadavkem na absolventa, bohužel je většinou už pozdě, protože absolventi jsou už rozebraní. Je potřeba začít daleko dříve, umožnit přístup k nim od prvních semestrů, vytvořit vhodné programy, co jim firmy mohou nabídnout, a začít s nimi navazovat kontakty.
Další věc je obecný pohled na spolupráci vysokých škol s průmyslem. Tedy otázky typu, jaký výzkum máme dělat? Mám napsat článek do nejprestižnějšího světového časopisu, ale jeho výsledek bude uplatnitelný třeba až za 10, 20 let, a s velkou pravděpodobností ne firmou působící v ČR? Nebo pomoci firmě v sousedním městě, která působí tady, nějakou inovací, aby byla konkurenceschopná, udržela se na trhu a tím zajistila zaměstnání a živobytí pro naše občany? Odpověď je zřejmě udržitelnost  - náš výzkum a škola jsou placeny z daní českých poplatníků. To znamená podpořit tvorbu těchto daní, průmysl, který je produkuje. Ale podnikání ve vědě a výzkumu je zase natolik lukrativní, že přináší hodnoty navíc, které lze pak následně využít pro základní výzkum. A tento aspekt bychom neměli podceňovat, nebo se tvářit negativně k podpoře výzkumu a vývoje pro průmysl, k aplikovanému výzkumu.
S tím souvisí ještě další pohled: není jednoduché to zorganizovat. Hledáme model, který by podpořil více kultivaci dialogu mezi univerzitami a průmyslem, naslouchání rozvojovým trendům průmyslu a jeho potřebám. Na druhé straně potřebujeme i kultivaci průmyslu, aby chápal, že se musejí zajímat i o oblasti, které jsou nové, a nemají hned obraz v jejich výrobcích, ale protože se o to třeba zajímá konkurence, stojí asi za to je sledovat také.
Můj kontakt s Fraunhoferovým institutem je snahou sem přinést fungující modely. Protože např. o německém průmyslu je známo, že jeho silné postavení ve světě je do značné míry založeno na Fraunhoferově modelu. Ten funguje na principu  1+1. Tedy, že když dostane nějakou zakázku z průmyslu, tak k jednomu euru z průmyslu jim stát přidá z veřejných prostředků jedno další. Peníze, které vynaloží, jsou tak podmíněny průmyslem, tím pádem je tam jakási garance smysluplnosti investice, ale na druhé straně i jasně deklarovaná podpora aplikovaného výzkumu. 

Kdybyste měl porovnat úroveň technického vzdělávání v ČR a v zahraničí, jak si na tom stojí české školství?
Myslím, že naše teoretické vzdělání je na velmi dobré úrovni, ale další schopnosti, které nakonec vedou k tomu celkovému úspěchu, by bylo potřeba posílit. Velkou devizou ČR bylo - a jsem přesvědčen, že stále je - velmi kvalitní inženýrské vzdělání.  Čeští inženýři se při řadě velkých emigračních vln vždy velmi dobře uplatnili ve světě. A když dnes porovnávám výjezdy studentů v ERASMU do světa, a porovnávám, co je učí na jiných školách, řekl bych, že z hlediska odborných znalostí se nemáme vůbec za co stydět, ba naopak, že jsme mnohdy daleko výše, než jiné zahraniční univerzity. Dokonce, když to hodně přeženu, tak v porovnání třeba se špičkovými americkými školami, průnik znalostí absolventů máme navrch někdy asi do půlky magisterského studia, ale v doktorském studiu jsou pak ti američtí studenti lepší. Možná je to dáno právě jejich lepšími schopnostmi, houževnatostí, kdy mají v podstatě jasný cíl, za kterým jdou.
To, v čem nejsme tak dobří, je schopnost našich studentů se prezentovat, prosadit, komunikovat, a jejich jazyková výbava, samostatnost. Tedy to, co se označuje jako tzv. soft skills, „měkké dovednosti“, které jsou však posléze právě tím klíčovým nástrojem k prosazení kvalitních odborných znalostí. A je to i jeden z bodů, které chci rozvíjet - posílit komunikační a jazykové dovednosti studentů, ale opět, nedělat to tradičním způsobem. Ne rozšiřovat jazykovou výuku, ale přimět studenty k užívání jazyka. Aby třeba část referátu museli prezentovat v cizím jazyce, nebo jeden referát dostali zadaný v cizím jazyce.

Školu a její prestiž dělají i lidé, neláká ty nejlepší obvykle více výdělečná komerční sféra? 
Ten problém samozřejmě je, ale je řešitelný. Nemůžeme jim nabídnout tak lukrativní výdělek, ale osobní růst a taková témata, aby zaměstnance lákaly. Když půjdu do praxe, budu mít sice možná více peněz, ale zase můj čas bude pod diktátem, co mám kdy dělat. Na univerzitě se lze dostat k věcem, které jsou 5, 10 i více let dopředu, a do značné míry si sám volit, čemu se věnovat - mám tu pověstnou akademickou svobodu ve směru bádání. A to je samozřejmě potřeba zkombinovat s nějakým rozumným výdělkem, který sice bude asi nižší než v praxi, ale kompenzován hodnotou, kterou za to nabídneme - práce na nových, zajímavých věcech, možnost osobní volby co budu zkoumat atd.

Je dnes zájem o technické obory? V posledních letech byly v centru pozornosti spíše obory slibující finanční atraktivitu - ekonomika, právo, management...
Zájem o studium není špatný, objevují se studenti, kteří jdou na studium velmi cíleně. Například i s motivací typu: otec má firmu a já bych ji chtěl po něm převzít a potřebuji se to naučit. Na druhé straně jsme samozřejmě pod tlakem zájmu, řekl bych možná nejen o výdělečné, ale i “snadnější” obory. Mnohdy je prostě zájem získat jakýkoli titul, bez ohledu na kvalitu, která za tou školou je, i když takový diplom pak samozřejmě na trhu práce moc velkou hodnotu nemá. To je ovšem živná půda právě pro to, abychom měli přes 70 vysokých škol, a všechny se uživí...
Jsme teď v složitém období, protože stále klesá demografická křivka, její spodní část by měla nastat v roce 2016. Přesto se dařilo naší fakultě v posledních letech získávat meziročně každý rok o 100 prvostudentů více, tedy absolventů SŠ, kteří se poprvé rozhodli zahájit studium na vysoké škole. A držíme stejný počet uchazečů, což lze považovat za úspěch, protože jinde klesá o 10 – 15 % populace, takže de facto o 10 – 15 % rosteme.
Ale samozřejmě obecně situace s technickými obory není dobrá, narážíme na to i v praxi, kdy se stává, že technik má nelehké studium, ale i povolání. Má celou řadu zodpovědností za výsledek, který vyrobí, přesto je jeho ohodnocení menší než třeba obchodníka nebo právníka. To je samozřejmě částečně dáno i tím, že dnes je těžší věc prodat, než vyrobit, nebo tím, že právní dopady jsou mnohdy fatální, takže v těchto oborech se všichni snaží zaplatit ty nejlepší, aby jejich byznys nebyl ohrožen.
 

Publikováno: 16. 6. 2014 | Počet zobrazení: 3665 734