Cesta za atomem

Tématem letošního ročníku Atomexpa byla např. nová generace reaktorů různých typů a technologií, jako např. rychlé plynové reaktory, malé kompaktní reaktorové jednotky nižších výkonů, doplňující klasické velké jaderné elektrárny, plovoucí jaderné elektrárny, nové typy jaderného paliva (např. práce na experimentálním palivu uranovo-plutoniového typu, palivo pro perspektivní reaktor GT MGR apod.). Šlo také o nové typy ocelí pro palivové články a nechyběly ani legislativní a ekonomické aspekty. To ostatně charakterizovalo ústřední téma konference: „Jaderná kilowathodina jako nový produkt”.
Podstatnou část diskuzí na fóru Atomexpa zaujímala problematika jaderného paliva. Jak zaznělo na konferenci, „nejde o běžný produkt, vyžaduje složitou výrobu, specifické pracovní podmínky i péči po využití, a je také zdrojem cenných prvků. Země, které je považují za cenný zdroj štěpných materiálů jako Rusko, USA aj. volí uzavřený palivový cyklus a recyklaci vzácných prvků. Země, které jej pokládají za nebezpečný odpad je odkládají na speciální úložiště.” Rosatom, který je organizátorem konference, je zaměřen na trend plného přepracování jaderného paliva. To co lze využít, je opět vráceno do jaderného cyklu. Příští rok by měl zahájit provoz nový závod na takovéto zpracování jaderného paliva a nabízet své služby na komerčním základě. V Rusku přebral stát zodpovědnost za zpracování jaderných materiálů (např. z vojenských programů) a první etapa končí právě letos, kdy zároveň začíná celosvětová registrace jaderných odpadů, a vzniká síť bodů pro jejich shromažďování a zabraňující riziku zneužití těchto materiálů. V 18 tamních regionech byly vybrány tři desítky lokalit vhodných jako úložiště, nyní probíhají přípravné práce ustavení národního operátora a technické politiky pro nakládání s nukleárním materiálem, s cílem vytvořit nejdokonalejší systém zacházení s jaderným odpadem na světě.

Kurčatov a ti druzí
Pro novináře byla ovšem neméně zajímavá i „výjezdní” část konference na místa, spojená s historií ruského atomu a jaderného výzkumu. I když většinu jaderných zařízení ve světě najdeme obvykle v oblastech mimo města a hustě zalidněné aglomerace, první ruský, resp. sovětský jaderný reaktor je přímo v Moskvě. V areálu Kurčatovova institutu, výzkumného ústavu, který nese jméno po zakladateli sovětského jaderného programu akademiku Igoru Vasilijeviči Kurčatovovi, a je součástí ruského Národního výzkumného centra, dnes probíhá rozsáhlá modernizace. Ta se však rozhodně nedotkne dvou objektů: domku, v němž charismatický vědec a organizátor až do své smrti (zemřel roku 1960 v 57 letech) bydlel a pracoval, obklopeném pečlivě udržovanou zahradou, dnes přeměněném na muzeum. A stejně tak druhého, dnes rovněž muzejního bloku - nenápadné budovy, jež ve svém podzemí skrývá zmíněný jaderný reaktor, obložený bariérou grafitových cihel. Právě zde se začala psát jaderná historie Sovětského svazu, a vznikl projekt jeho atomové bomby, kterou Stalin překvapil svět.
Do areálu (v němž ani dnes mezi stromy nechybí běloskvoucí socha V. I. Lenina) se dostanete vchodem připomínající spíše přísně střežené vstupy vojenských základen nebo věznic. Ostrahu nemá na starosti žádná soukromá agentura, ale přímo speciální jednotka ministerstva vnitra. Po příjezdu všichni vystupují a procházejí kontrolou. Prázdný autobus po průjezdu dvěma bezpečnostními branami v oplocení obehnaném ostnatým drátem (takhle nějak to vypadá asi na Guantanamu, nebo podobném zařízení se zpřísněným dozorem) nás opět vyzvedává. Na pěší přesuny toto prestižní ruské výzkumné centrum pro svou rozlohu opravdu není. Rozsáhlá plocha zabírající na 100 ha cenné moskevské půdy musí být v dnešní době, kdy Moskva připomíná obrovské staveniště s vyrůstajícími apartmány či byznys centry, nepochybně předmětem zběsilé nenávisti developerů, kteří by s pozemky uprostřed ruské metropole dovedli jistě jinak komerčně naložit, než je ponechat nějakým vědcům...
Právě ti však nyní tvoří elitní středisko ruského výzkumu, které se už nevěnuje zdaleka jen jaderné energii a zařízením, ale i souvisejícím technologiím, včetně nyní moderních oborů označovaných pojmem Life Science. Od výzkumu energetických systémů a fyziky částic se zaměření přesouvá i k nano-, bio-, kognitivním a sociohumanistickým vědám a technologiím a hi-tech medicíně. V Kurčatovském institutu tak vzniká špičkově vybavované centrum včetně moderního nově budovaného komplexu urychlovače částic, dedikovaného synchrotronu, cyklotronů, neutronového výzkumného komplexu, radiologie a nukleární medicíny, biotechnologického a nanotechnologického komplexu. Nukleárnímu bádání se ale samozřejmě vědci věnují i nadále, součástí jsou i laboratoře pro výzkum plazmatu včetně tokamakové fúze.

Obninsk - spusťte Máňu..!
Není moc míst na světě, kde na ulici potkáte ponorku. Po pravdě řečeno možná je jen jedno - Obninsk, vzdálený asi 100 km jižně od Moskvy, další zastávka na jaderné expedici v rámci návštěvy Atomexpa. Zahnete z hlavní třídy, která dodnes i zde nese jméno vůdce ruského proletariátu V. I. Lenina a najednou se z asfaltu uprostřed ulice vynoří ponorková velitelská věž s označením K14.
To, kvůli čemu však vedla do Obninsku naše cesta, je ještě pár kilometrů odsud v další části města: první sovětská jaderná elektrárna. Když na pokusné jaderné střelnici explodovala v srpnu 1953 první sovětská vodíková termonukleární bomba, prohlásil její tvůrce akademik Kurčatov: „Držíme v ruce atomový meč. Nastal čas uvažovat i o mírovém využití jaderné energie". V té době na Stalinův příkaz už probíhala v Obninsku výstavba jaderného reaktoru určeného k výrobě elektrické energie. Projekt se podařilo zvládnout v rekordně krátké době a vodou chlazený reaktor s grafitovým moderátorem o elektrickém výkonu 5 MWe AM-1 („Mírový atom“), který byl svou skladbou předchůdcem reaktorů typu RBMK a pradědečkem dnešních VVER, a dalších následovníků, zahájil provoz v obninské elektrárně AES-1 právě před 100 lety. Jeho energie 27. července 1954 roztočila parogenerátor umístěný v protější budově (kořistní výrobek německé firmy MAN dostal důvěrnou přezdívku „Máňa”) a elektrárna dodala do veřejné elektrické sítě první elektřinu. Fungovala bez zásadních problémů až donedávna, její provoz byl ukončen až v roce 2002, kdy byl po 48 letech provozu definitivně odstaven reaktor, a to z ekonomických, nikoli technických důvodů. Bylo zároveň rozhodnuto přeměnit ji na muzeum. Jaderný výzkum ovšem v Obninsku probíhá nadále, a tak zde platí přísný zákaz fotografování, dovnitř se dostanete jen na zvláštní povolení a nesmí se zde používat ani mobilní telefony.
V muzeu se to zdá poněkud zvláštní (zvenčí vypadá první „jaderka” jako běžná stará továrna), ovšem v areálu samotném není jen historický objekt elektrárny. Cedulky při příchodu napovídají, že výzkumné aktivity různých institucí zde pokračují, a důvod k tomu, aby se ven nedostaly citlivé informace tedy zjevně je. Kromě výroby elektrické energie byl totiž reaktor obninské jaderné elektrárny používán i k neutronově fyzikálnímu a materiálovému výzkumu - proto byl mj. vybaven řadou experimentálních kanálů a také tepelnou kolonou umístěnou v grafitovém reflektoru. Už 5 let po svém uvedení do provozu začala jaderná elektrárna v Obninsku fungovat již výhradně jako testovací a výzkumné zařízení. Vznikaly a zkoumaly se zde projekty reaktorů jaderných elektráren, ale i jaderných ponorek a kosmických zařízení. Na obninském reaktoru se cvičily i posádky pro obsluhu prvních jaderných ponorek, než mohly sbírat zkušenosti z provozu již postavených plavidel. Což vysvětluje i zmíněnou ponorku na ulici...

Souboj o prvenství: Obninsk nebo Idaho?
I když je obninská jaderná elektrárna považována za první zařízení svého druhu na světě, a také tak obecně uváděna, historické prvenství v mírovém využití nukleární energie by mělo možná správně patřit o rok a půl staršímu americkému projektu, dnes již neexistujícímu pokusnému množivému reaktoru (Experimental Breeder Reactor č. 1 - EBR1) o výkonu 100 kW, který byl spuštěn k výrobě jaderné energie 20. prosince 1951 poblíž městečka Arco v americkém státě Idaho. To se poté stalo „prvním městem světa, které rozsvítila energie atomu” z reaktoru BORAX III, postaveném u EBR1, jak uvádí tabule připomínající onu dějinnou událost uváděnou jako první komerční využití jaderné energie (byť dočasné). K tomu ovšem došlo až 17. července v roce 1955, kdy obninská AES měla za sebou již bezmála roční provoz, takže ji prvenství lze v tomto ohledu přičíst. Reaktor EBR1 v Arcu si však může připsat jiný světový historický primát, a to první jadernou havárii (v roce 1955), při níž došlo k jeho částečnému roztavení...


 

Publikováno: 25. 8. 2014 | Počet zobrazení: 2591 582