Obraz v telefonu – úžasný produkt, který nepřežil své ambice
Videotelefonie se díky službám jako např. Skype a různým videokonferenčním systémům a aplikacím stala symbolem moderních komunikačních technologií. Ale i když se to možná mnohým bude zdát zvláštní, tuto možnost měli lidé už daleko před nástupem mobilů a počítačů před více než půl stoletím, kdy telefony byly připojeny ještě klasickou linkou…
V roce 1964 na Světové výstavě v New Yorku představila společnost AT&T technologický zázrak, který se měl stát průlomem v telekomunikacích: PicturePhone, výsledek inženýrů z Bellových laboratoří. První komerčně dostupný videotelefon, který měl posunout běžné telefonování o velký krok. S ambiciózním plánem – dostat tento přístroj do každé americké domácnosti.
Pravěk videotelefonie
Historie přenosu obrazu po telefonní lince je dokonce ještě staršího data, než komerční uvedení Bellova PicturePhonu. První experimentální prototyp videokonferenčního systému, schopného přenášet obraz (byť v nevelkém rozlišení a kvalitě) byl předveden už koncem 20. let minulého století, v roce 1927, více než 10 let před druhou světovou válkou. Zařízení nazvané Ikonophone pracovalo na elektromechanickém principu a dokázalo přenášet 18 obrázků za sekundu, ovšem podobně jako u prvních počítačů, zabíralo značný prostor - tedy rozhodně nic pro domácnosti. Zařízení ale položilo základ veřejné videotelefonní službě, a její vylepšená verze, poprvé dostupná v Německu těsně před vypuknutím 2. světové války s názvem Gegenschein-Fernsprech Anlagen, byl jeden z prvních systémů tohoto druhu využívající koaxiální kabel – což bylo sice efektivní, ale náročné řešení, vzhledem k nutnosti fyzického kabelového propojení mezi oběma místy.
Američtí inženýři Bellových laboratoří se snažili jít jinou cestou, a dostat přenos obrazu do telekomunikační sítě hlavního amerického operátora, které zatím přenášely pouze hlas. První pokusy a vývoj videotelefonu vhodného pro komerční využití začaly v polovině 50. let minulého století, kdy byla vyvinuta kamera Vidicon, vhodná pro zařízení tohoto typu, nicméně vše se zatím odehrávalo ve fázi prototypů. Jedním z největších problémů bylo umožnit videotelefonům fungovat v rámci stávající infrastruktury. Experimentální verze využívaly obrazovky o rozměrech 1-1,5 x 2-3 palce, a na rozdíl od tehdejších TV přijímačů pracujících s frekvenci 30 obr./s přenášel pár kroucených linek jeden obrázek každou druhou sekundu.
Komerční verze přístroje, uvedená na trh v polovině 60. let měla obrazovku o šestipalcové (14 cm) úhlopříčce, 250 řádek a frekvenci 30 Hz. V kompaktní jednotce, která byla výsledkem úspěšné miniaturizace elektronických součástek, byla umístěna jak obrazovka, tak snímací kamera, mikrofon a reproduktor. PicturePhone už využíval pokročilé technologie, kompresi dat a komplexní protokoly pro udržení datového toku při videohovoru. Pro udržení kvality obrazu přenášeného prostřednictvím dvou párů kroucených linek a zvuku putujícího další dvojlinkou, byly na každém 1,5 km linky zesilovače signálu. Systém využíval i nové přepínače signálu. Později byl systém PicturePhone ještě zdokonalen a přepracován a na základě rozsáhlých studií do něj byly začleněny další funkce. Vylepšený přístroj "Mod II" měl být základem služby zcela nové kategorie, a firma do něj vkládala velké naděje.
Kde se stala chyba?
Tržní úspěch, ve který výrobce doufal (podle původních záměrů se měly už za pár let od oficiálního uvedení prodávat desítky až stovky tisíc videotelefonů), se však nekonal, takže přes půl miliardy dolarů, které firma do projektu během 15letého vývoje investovala, se minulo účinkem.
Problémem byla hlavně cena, na tehdejší dobu značně vysoká: zhruba 170 dolarů měsíčně (což by v dnešních cenách odpovídalo částce kolem 1000 USD, tzn. přes 20 000 Kč), v době kdy McDonalds prodával své hamburgery za necelých 20 centů a BigMac stál ani ne půldolar…Nelze se tedy příliš divit, že v roce 1973 byla v celých Spojených státech jen stovka abonentů, a o čtyři roky později v roce 1977 se jejich počet snížil na pouhých devět.
567
.gif)
