Kino patřilo před masivním rozšířením televize v minulém století k hlavním způsobům, jak lidé trávili volný čas. U nás měli lidé možnost spatřit kouzlo pohyblivých obrázků poprvé již před 120 lety - v roce 1896 v Praze a Karlových Varech, kdy do těchto měst dorazila „sensační v celém světě Edisonova živá fotografie“. V Čechách se už o rok později i filmovalo, ale šlo o záběry určené pro publikum amerických kin. První „oživlé fotografie“ z domácího prostředí, z Prahy mohli sledovat až návštěvníci Výstavy architektury a inženýrství v roce 1898, kde byl otevřen i Český kinematograf - dřevěný pavilon pro 180 diváků, který zřídil a provozoval amatérský fotograf Jan Kříženecký se svým přítelem Josefem Františkem Pokorným. Ve Francii pořídili (za astronomických 2264 franků, které poskytl Pokorného otec, jež jako výrobce c. a k. kočárů naštěstí mohl jejich investici zafinancovat) jeden z přístrojů bratří Lumiérových, umožňující nejen obrazy promítat, ale také je zachycovat a kopírovat. A s ním pak pořídili první české dokumentární i hrané (resp. aranžované) krátké snímky v ulicích Prahy či přímo na výstavišti ve Stromovce, takže někteří diváci mohli na záběrech poznat sami sebe. Stali jsme se tak mimochodem šestou zemí na světě, kde byl natočen film.

Doba předtelevizní - zlatá éra kin

Před první světovou válkou fungovala v Praze zhruba desítka „biografů“, ale za tzv. první republiky už to byly desítky kin – ve 30. až 50. letech minulého století jich už byla v Praze více než stovka. Měla dokonce vyhrazena i speciální telefonní linku č. 145, na níž bylo možné získat informace o aktuálním programu. Ovšem dnes zůstala tradiční kina, která byla zrušena nebo je nahradily herny, bowlingy, divadla apod. opět téměř solitérní záležitostí. Jejich kdysi slavnou historii si můžete připomenut už jen na zmíněné výstavě. Na rozdíl od zážitků běžných návštěvníků starých kin, které už prakticky zlikvidoval nástup multikin a širokoúhlých projekcí včetně 3D systémů, mohou ale návštěvníci výstavy vidět ještě více, a např. díky rekonstrukci dobové promítačské kabiny s projekčními přístroji a kotouči filmů nahlédnout i do míst veřejnosti nepřístupných. Seznámí se i s prvními provizorními promítáními kočovných kinooperatérů, stejně jako s velkorysými moderními premiérovými kiny časů prvorepublikových i uvolňujících se let šedesátých, i rozmachem filmového průmyslu. Promítací přístroje z dob počátku kinematografie, stejně tak její zlaté éry, historické snímky, filmové plakáty, dobové plány a adresáře - umožní udělat si představu o proměnách nejen filmových projekcí, ale i počtu a lokalitách mnohdy svérázných či unikátních kinosálů od jejich vzniku na počátku 20. století, až po jejich ústup před mnohasálovými unifikovanými komplexy v nedávné době. 

Součástí výstavy je i funkční biograf, z jehož dřevěných dobových sedadel mohou návštěvníci-diváci sledovat skutečné filmy experimentálně a umělecky dokumentující Prahu.

3D retro: už za první republiky

Mimochodem: věděli jste, že ještě dávno před nástupem IMAXu a 3D filmů měli diváci v Praze možnost shlédnout tzv. stereoskopické filmy? První dokonce už v letech 1936 - 1937, tzn. před 80. lety! Šlo o projekci 8minutového amerického snímku Audioskopiks, který fungoval na principu anaglyfu (rozklad obrazu na červenou a zelenou barvu vytvářející při pohledu přes stereoskopické brýle iluzi prostoru) a diváci jej mohli sledovat přes papírové polarizační brýle. 

I v poválečném Československu byla prostorové projekci věnována značná pozornost a vyvrcholením 7letého výzkumu stereoskopického filmu bylo otevření prvního stálého stereoskopického kina na Václavském náměstí v květnu 1955. Projekční kabina byla vybavena jak na promítání čs. jednopásového systému (dva obrazy vedle sebe na jednom 35mm filmu), tak na sovětský dvoupásový systém (každý obrazový filmový pás měl svou vlastní promítačku). Diváci používali pro sledování plastové brýle (kino jich mělo v zásobě 9000 ks ve třech velikostech), které byly po vrácení dezinfikovány. Nicméně ani tato pozoruhodná technická novinka neustála odliv diváků a nástup televize, takže místo původně plánovaného vybudování několika dalších stereoskopických kin v různých městech skončila po necelém roce i pražská prostorová projekce a kino se vrátilo k běžnému 2D programu. Na IMAX, Avatara a další 3D promítání si museli lidé zase ještě pár desítek let počkat...

Obrazy ožívají v barvě a v prostoru

První 3D kameru (obr. vpravo) vytvořili Harry K. Fairall a kameraman Robert F. Elder v roce 1922. V roce 1936 natočili J.F. Leventhal a John Norling první experimentální film řady Audioskopiks pro MGM na základě červeno-zeleného anaglyfového principu, k čemuž jim otevřel cestu Technicolor - proces vynalezený v roce 1916, který umožnil film „obarvit“. První film Audioscopiks měl premiéru v lednu 1936 (ve stejném roce byl promítán i v Praze) a New Audioscopiks o dva roky později, v lednu 1938.

Než přišel IMAX, Avatar a Hobit

Stereoskopický efekt byl znám už koncem 19. století (anaglyfový prinip si nechal Louis Ducos du Hauron patentovat v roce 1895) a už v té době hojně využíván, např. v prostorových pohlednicích prohlížených pomocí speciálních kukátek, ale s rozvojem filmu se filmaři pokoušeli dostat iluzi prostoru i do pohyblivých obrázků. První anaglyfový hraný film “Síla lásky” (The Power of Love), který měl v Hollywoodu premiéru v roce 1922, využíval dva projektory. Rané 3D filmy využívaly technologii označovanou jako plasticony nebo plastigramy - a např. plasticon promítaný v newyorském divadle Ravioli využívající anaglyfický proces měl dva simultánně promítané konce: diváci, kteří si přáli happy end, sledovali závěr přes červený filtr, ti, kdo dávali přednost tragickému vyústění, využili zelený filtr. 

Průlom v prostorovém zobrazení přišel s rokem 1939, kde se na Světovém veletrhu v NewYorku představila nově patentovaná technologie Edwarda Landa - lineárně polarizovaný materiál promítaný na stříbrné plátno. Polarizační technologie se stala následně standardem pro 3D filmy, nicméně anaglyfy jsou stále nejuniverzálnější technikou, jak získat prostorový efekt. 

Boom stereo a „trojrozměrných“ projekcí nastal po druhé světové válce zejména v USA, kde Hollywood v 50. a 60. letech chrlil vizuálně působivé filmy s prostorovým efektem a řadou trikových scén. Postavy a objekty z projekční plochy doslova vyskakovaly na diváky v hledišti, což využili hlavně tvůrci akčních hororových filmů a romantických příběhů všeho druhu (Invaze z vesmíru, Netvor z černé laguny, westerny aj.). Méně známá je skutečnost, že jeden z vůbec prvních

 poválečných filmů s prostorovým efektem vznikl v tehdejším Sovětském svazu - adaptace románu Robinson Crusoe, a to dokonce bez potřeby speciálních brýlí. O filmu referoval hollywoodským špičkám tehdejší moskevský zpravodaj, který toto filmové představení zhlédl, a byl jím překvapen. Rusové předběhli v tomto případě USA o několik let, protože první americký poválečný stereoskopický film a první 3D zvukový barevný film Bwana Devil, kde diváky děsil z plátna vyskakující lev, byl do kin uveden v roce 1952, a sci-fi horor House of Wax (Dům voskových figurín), první 3D film se stereofonním zvukem v roce 1953. Ruský vynálezce Sergej Ivanov využil ve zmíněném případě k vytvoření iluze 3D efektu speciální projektor a plátno obsahující chemickým procesem upravené skleněné čočky umožňující dosáhnout požadovaných vlastností v lomu a odrazu světla.