Bez většího mediálního rozruchu si svět letos 15. dubna připomenul 60. výročí od vzniku prvního komerčního videorekordéru, který se objevil v roce 1956 a nastartoval pozdější globální éru videa. O několik měsíců poté, se už tato velkolepá kapitola audiovizuální historie analogové éry definitivně uzavřela. S koncem srpna se svět nadobro rozloučil s technologií VHS, která přinesla videu největší slávu.

Poslední výrobce VHS rekordérů na světě, japonská společnost Funai, se rozhodla ukončit v létě letošního roku jejich produkci, takže nové přístroje pro přehrávání nejrozšířenějšího standardu páskových kazet tak už po doprodání jejich zásob nebude možné pořídit. Posledním VHS přístrojem, který Funai vyráběla, byla kombinace VHS a DVD rekordéru.

Ještě loni se přitom prodalo na tři čtvrtě milionu videorekordérů, takže zájem o tento typ záznamového zařízení ještě byl, i když samozřejmě představoval pouhý zlomek toho, co prodeje VHS kazet i rekordérů v 80. a 90. letech, kdy tato technologie prožívala svá zlatá léta a skutečný boom. Jen z výrobních linek Funai sjíždělo tehdy až 15 miliónů rekordérů ročně.

Video dobývá svět

VHS přes svou enormní popularitu nebyl ani první ani nejlepší technologií videozáznamu. První videorekordér, ještě s černobílým obrazem, který představili světu koncem roku 1952 američtí vynálezci John Mullin a Wayne Johnson, byl ovšem zcela odlišný od přístrojů, jež pod tímto označením známe a do domácnosti by si ho asi lidé moc nepořizovali. Už kvůli jeho nezanedbatelným rozměrům, o ceně nemluvě. Byl v podstatě modifikací páskového nahrávacího systému Ampex, jeho záznamová kapacita činila čtvrt hodiny, ovšem jako technologický zázrak té doby vzbudil značnou pozornost. 

Za „otce“ moderního videorekordéru je považován Charles P. Ginsburg, který vedl tým výzkumníků firmy Ampex, jež vyvinul první praktický systém pro záznam z TV kamer pomocí konverze informace na elektrické impulzy a jejich záznam na magnetickou pásku. Ta se již používala pro záznam zvuku, ale pro nahrávání obrazu byl až do té doby jediným prostředkem filmový pás. První videorekordéry navíc byly určeny pro profesionální využití a pracovaly s magnetickými páskami na cívkách (podobně jako cívkový magnetofon). První VTR (video tape recorder) Ampex (model VRX-1000) stál v roce 1956 úctyhodných 50 tisíc dolarů. Trvalo ještě několik let, než se na trhu objevily komerční přístroje. První z nich si mohli movití Američané nadělit k vánocům v roce 1963 - pokud tedy byly ochotni dát 30 000 dolarů za půlmetrákové zařízení, které dokázalo pořizovat záznam televizního obrazu a vymanit je tak z nutnosti sledovat pořady v době jejich vysílání. Až později se objevily přístroje typu VCR (video casette recorder) používající pásku zapouzdřenou v kazetě.

První komerční kompaktní videorekordéry byly uvedeny na trh počátkem 70. let minulého století - 1971 např. Sony U-Matic (vyvinutý ve spolupráci Sony a Macušita s videokazetou s magnetickou záznamovou páskou v kartridži jako průmyslový standard). O rok později přišel Philips s modelem N1500 (prezentovaný výrobcem jako první videorekordér pro domácí použití) a formátem Video2000, následován firmou JVC (Victor Company of Japan), systémem V-Cord firmy Sanyo, a další zdokonalenou technologií Sony Betacam. Válka standardů mohla začít. Vítězně z ní vyšel nakonec formát VHS (Video Home System), vyvinutý firmou JVC, ale nikoli proto, že by byl technicky dokonalejší (tady měl navrch např. Betacam, který se díky technickým parametrům začal používat jako profesionální záznamový formát a v digitální variantě tak sloužil až do nástupu bezpásmových technologií), ale proto, že se na něm nakonec dohodla většina výrobců. Klasická videokazeta, která posléze dobyla svět, byla až výsledkem dohody japonských výrobců o společném standardu, který by umožňoval používat typizované kazety v přístrojích různých značek. O vysokou popularitu a rozmach videa se zasloužila i možnost kopírování záznamu.

Digitální nástupci s nejistou budoucností

Po rozloučení s VHS se tak nyní Funai zaměřuje na výrobu DVD a Blu-ray přehrávačů. Nicméně ani dokonalejší DVD či Blu-ray přístroje a média, kterým otevřel cestu digitální záznam, nemají příliš dobré perspektivy. A právě technologie, která je stvořila, bude zřejmě i jejich prokletím - umožňuje totiž využívání tzv. streamových multimediálních služeb, které si získávají stále větší oblibu právě na úkor fyzických nosičů záznamu (DVD a Blu-ray). Jejich limitujícím faktorem je jak kapacita, která zvláště u čím dál delších filmů a s nástupem záznamu ve vysokém rozlišení představuje zásadní problém, tak potřeba mechanického zařízení s komplikovanou mechanikou používající spoustu pohyblivých, a tudíž k poruše náchylných součástí. Navíc ho nelze nosit sebou jako např. tablet či notebook a pohodlně tak moci sledovat multimediální obsah prakticky kdekoli.

Pradědeček videa

Prvním sériově vyráběným videorekordérem na světě byl přístroj VRX-1000 americké firmy Ampex

 (A. M. Poniatoff Excellence), kterou založil ruský porevoluční emigrant, absolvent Moskevské imperátorské technické školy, jemuž nedala spát myšlenka, že pokud lze na magnetickou pásku zaznamenat zvuk, mohl by se týž princip použít i pro záznam obrazu. Bylo jen potřeba vyřešit drobný problém - TV signál využíval 500krát širší frekvenční pásmo než zvukový a jeho záznam a čtení by vyžadoval magnetickou pásku pohybující se extrémní rychlostí 50 m/s (při níž by se ovšem trhala). Ampex, pro který Ponjatov najal tým výzkumníků vedený Ch. Ginsburgem, vyřešil tento problém jako první. V roce 1956 na konferenci Národní asociace provozovatelů TV vysílání v Chicagu představil první VTR. Systém křížového zápisu se čtyřmi ferritovými rotačními hlavami Quadruplex nahrával na 5 cm široký pásek, pohybující se rychlostí 38 cm/s - každá hlava zapisovala na příčné lince stopu s rychlostí 40 m/s, přičemž informace z každé stopy obsahovaly 16 TV řádků analogového NTSC videosignálu (nebo 20 systému PAL). Zrodila se první videonorma na světě, s označením «Q», která se používala přes 20 let.