JE Búšehr: Sice to trvalo 38 let, ale přesto slaví úspěch

Začátek ságy prvního bloku
Příběh jaderné elektrárny Búšehr se začal psát v 70. letech, kdy se Írán rozhodl začlenit jadernou energetiku do svého energetického mixu. Cílem bylo snížit množství ropy využívané pro výrobu elektřiny a uvolnit ji pro export, ale vláda jádro vnímala také jako velkou příležitost pro rozvoj domácího průmyslu a hospodářství. Představitelé vlády tak začali hledat vhodnou technologii, která by naplnila jejich představy, a nakonec uzavřeli smlouvu se západoněmeckou společností Kraftwerk Union (KWU, dnes součást skupiny Siemens) na výstavbu prvních dvou bloků o celkovém instalovaném výkonu 2500 MWe.
Výstavba začala v roce 1975 a první blok měl být uveden do provozu v roce 1981, avšak plány byly překaženy vypuknutím íránské islámské revoluce. Moci se chopil ajatolláh Chomejní a na Írán byly uvaleny hospodářské sankce ze strany Spojených států, které později rozšířily OSN a EU. Důsledkem bylo zastavení projektu v době, kdy byl první blok dokončen zhruba z 90 % a druhý z poloviny.
Další rány projekt utržil během íránsko-irácké války, kdy bylo několik budov poškozeno raketovými útoky. Ve válečně vřavě se ztratila také většina dokumentace k původním přístrojům a komponentám, což zásadním způsobem znesnadnilo jejich další použití, až se stavební a montážní práce znovu rozjedou.

Obnovení zájmu
Na počátku 90. let se Teherán rozhodl obnovit plány v oblasti jaderné energetiky a začal hledat partnera, který by mu pomohl dostavět původní elektrárnu a tím alespoň částečně zužitkovat do ní vložené finance. Protože západní firmy byly omezovány sankcemi, obrátila se vláda zcela logicky na Rusko, jehož průmysl byl po rozpadu Sovětského svazu stižen hlubokou krizí. Na jaderném průmyslu se navíc podepsal stín Černobylu, který visel nad ruskými jadernými inženýry, takže se vláda rozhodla podpořit tento projekt zabraňující odlivu odborníků a ztrátě know-how.
Nešlo přitom jen o výstavbu podle typového projektu, ale o zcela unikátní projekt, který by využil současné ruské technologie a zároveň maximum původních komponent a systémů. Pro ruské odborníky představoval nelehký úkol, ale také velkou příležitost pro rozvoj kompetencí. Mezivládní dohoda o pomoci při výstavbě jaderných elektráren v Íránu byla podepsána v roce 1992 a o tři roky později následoval kontrakt na dokončení prvního bloku v Búšehru.
Zvláštnosti se v projektu objevovaly již od počátku. Výstavba jaderné elektrárny obvykle začíná betonováním základů reaktorové budovy, ale v tomto případě se začalo vybouráním asi 4500 kubíků betonu z reaktorového sálu, které uvolnily místo novému reaktoru. Německý projekt se od ruského neodlišoval jen fyzickými rozměry komponent, ale také např. tím, že ruské elektrárny mají horizontálně položené parogenerátory, kdežto německé je mají postaveny svisle.
Z celkových asi 80 000 ks původního zařízení bylo po detailní prohlídce asi 11 000 ks uznáno jako použitelné. Většina musela být upravena tak, aby pasovala do nového projektu, nebo aby splňovala nové technologické a bezpečnostní požadavky.
„Jaderné srdce“ bloku začalo tlouct v květnu 2011, kdy bylo poprvé dosaženo řízené řetězové štěpné reakce, a do garančního provozu vstoupil v roce 2013. Stalo se tak po dlouhé výstavbě, která se několikrát potýkala s finančními problémy a také s náročnými přírodními podmínkami panujícími v Perském zálivu. Toto unikátní spojení západních a východních jaderných technologií zaujalo v roce 2014 redaktory amerického časopisu Power, kteří JE Búšehr vyhlásily energetickým projektem roku.

Nové bloky
Na první blok navázal Írán podpisem dohody o výstavbě dalších osmi bloků typu VVER, z nichž první čtyři vzniknou ve stávající lokalitě. Nepůjde však o dostavbu původního 2. bloku, který zůstane v současném stavu, ale o typový projekt bloků s reaktory VVER 1000 generace III+. K této nejmodernější generaci jaderných bloků, které mají velmi vysokou úroveň bezpečnosti, se řadí díky tomu, že oproti původním blokům typu VVER 1000 jsou doplněny o nové bezpečnostní systémy. Součástí projektu budou také opatření, která umožní provozovat tyto bloky v seizmicky aktivní oblasti, např. kompenzátory otřesů zabraňující zhroucení budov při silném zemětřesení.
Lití betonu do základů reaktorové budovy, které je považováno za oficiální zahájení výstavby jaderné elektrárny, je plánováno na rok 2019. Podle harmonogramu by spouštění prvního bloku mělo začít v říjnu 2024, druhého bloku v dubnu 2026. Projekt, který probíhá formou „na klíč", má hodnotu přibližně 10 miliard dolarů a je plně hrazen íránskou stranou. První transakce proběhla v únoru letošního roku, kdy Írán poslal 185 milionů eur společnosti Atomstrojexport.

Zákaz pro české firmy
Projekt je zajímavý také pro české firmy, protože mají dlouholeté zkušenosti s výrobou pro reaktory typu VVER v Česku, na Slovensku i v dalších zemích. V realizaci dodávek jim však brání zákon z roku 2000, který zakazuje českým výrobcům dodávat produkty, poskytovat služby, dokumentaci a informace v souvislosti s JE Búšehr. Po uvolnění mezinárodních sankcí vůči Íránu se rozproudila diskuze o jeho zrušení, která zatím nebyla uzavřena. Sněmovna 14. března podpořila vládní návrh na jeho zrušení a hlasovat by v této věci mohla už v průběhu dubna.
Původní zákon reagoval na záměr jihočeské firmy ZVVZ Milevsko dodat do JE Búšehr vzduchotechniku. Obchod byl ale kritizován Spojenými státy a Spojeným královstvím kvůli podezření, že Írán zneužívá mírový jaderný program ke krytí vojenského programu. Po nastavení kontrolních mechanismů, které umožní mezinárodní komunitě dohlížet nad skutečně mírovým využitím jádra, však tento zákon pozbývá svůj smysl.

Vladislav Větrovec

Publikováno: 25. 5. 2017 | Počet zobrazení: 1942 407