Jako Fénix z popela...

Asociace obranného průmyslu ČR (AOBP) má ostatně také poněkud jiné poslání a cíle, jak zdůrazňuje její prezident. RNDr. Jiří Hynek.

AOBP letos slaví 20. výročí. Jak se za ty dvě dekády etablovala na české průmyslové scéně?
V současné době AOBP zahrnuje více než stovku firem pokrývající celé průmyslové spektrum oblasti obrany a bezpečnosti. Asociace za dobu své působnosti získala na vážnosti a stala se respektovaným partnerem státní správy a zahraničních partnerů. Dnes má podepsány dohody s ministerstvy obrany, vnitra a zahraničí a její role jako expertního místa je neopomenutelná. Jsme zapojeni i do významných mezinárodních projektů, jako je třeba program NATO pro vzdušný průzkum pozemních sil AGS - Alliance Ground Surveillance.
Nyní je náš export na počet obyvatel srovnatelný třeba s Itálií. Jsme hodně závislí na průmyslu a na jeho exportním potenciálu a mohlo by se stát, že technicky a personálně už nebudeme stačit. Přitom obranný průmysl není jen o dodávkách výzbroje, ale i - a především - o vztazích, dlouhodobé důvěře, pomáhá formovat vzájemné kontakty a to otevírá dveře i pro další průmyslová odvětví počínaje investičními celky a jakýkoli další byznys až po spotřební zboží.
Jako největší překážka se jeví změna myšlení a přístupu lidí tak, aby měli schopnost posuzovat věci v reálných souvislostech. Například princip nejnižší ceny v tendrech bez ohledu na požadované parametry nemůže u obranného průmyslu nikdy splnit očekávaný výsledek. Jinými slovy: vojáku, až půjdeš nasazovat život za svoji vlast, pamatuj, že tvé vybavení bylo vysoutěženo za nejnižší možnou cenu.

Původní Československo bylo ve své době světovou zbrojařskou velmocí...
Výroba zbraní u nás má dlouhou historii ještě z dob Rakousko-uherské monarchie. Z Čech, kde působila řada zbrojovek, jako Škodovy závody nebo Kolbenova ČKD, se vyvážely pěchotní zbraně, minomety, tanky i námořní děla, a zdejší zbrojní průmysl byl v meziválečném období vždy v “top ten” (první desítce) ve světovém měřítku. Od roku 1935 se Československo pohybovalo průměrně na 4. místě za USA, Velkou Británií a Francií. V této branži jsme byli schopni úspěšně konkurovat jinak hospodářsky nesouměřitelným světovým velmocem.
Po roce 1989, po vzniku samostatné ČR, přišel zásadní odklon a naprosté potlačení obranného průmyslu hraničící se snahou o jeho likvidaci. Přišel trend tzv. konverze zbrojního průmyslu na civilní výrobu - za pochvalného potlesku našich nových západních spojenců, kteří samozřejmě okamžitě obsadili uvolněné trhy.

Nyní se na ně české zbrojovky snaží opět vrátit. Daří se to?
Loni překročil export vojenského materiálu objem 18 mld. korun - to je zatím vůbec nejvyšší hodnota v historii ČR. Vyvážíme 90 % produkce, a to i proto, že výrobky našich firem jsou velmi kvalitní a za rozumnou cenu. Ale v každém případě je na prvním místě kvalita - žádná země nechce ohrozit své vojáky a vybavit je něčím nekvalitním. Řada českých zbrojovek je vyprodána na dlouhou dobu dopředu a jen velmi těžko navyšují výrobní kapacity.
Problém je, že nejsou lidi do vývoje, chybí absolventi technických profesí. A není to jen otázka peněz. Ve zbrojařském průmyslu jsou lidé placení obvykle lépe, než jinde. Máme firmy, které zaměstnávají 70 % vysokoškolsky vzdělaných lidí.

Do kolika zemí členské firmy AOBP vyvážejí:
Souhrnně do 102 zemí celého světa, přičemž hlavní část - zhruba 62 % exportu - představuje vývoz do desítky hlavních exportních destinací. To byly v posledních letech hlavně Irák, USA, Alžírsko a SAE, kam mířilo 10, 8, 7 a 6 % vývozu českých zbrojovek, po 5 % a méně pak připadá na Afghánistán, Pákistán, Brazílii, Saúdskou Arábii, Nigérii a Indii. Necelá třetina (29 %) směrovala na trhy EU a 5 % do dalších evropských zemí. Zbývající část tvoří export do různých zemí Afriky, Asie a Ameriky.
Pokud jde o strukturu exportu, největší objemovou složku tvoří letecká technika, vozidla, střelné zbraně, munice a energetické materiály, které představují celkově asi tři čtvrtiny komodit. S menším podílem jsou to pak elektronika, výrobní zařízení apod. Vesměs jde o výrobky, které mají vysokou přidanou hodnotu.

V USA jsou populární české pistole a sportovní zbraně a tamní střelecké kluby neskrývají nadšení z nové útočné pušky BREN či samopalu Scorpion EVO. Ale že by jejich parametry nebyly dostatečně lákavé pro tamní ozbrojené složky?
Největší bariérou je americký protekcionismus. Poptávka na tamním trhu je sice obrovská, ale pro zahraniční firmy je extrémně obtížné na něm uspět. Nákup vojenských technologií je řízen směrnicemi federálních pravidel DFARS, která lze stručně charakterizovat pravidlem Buy American, tedy “kupuj z USA”. Jen kolem 2 % vybavení americké armády je ze zahraničí. Obchodu naštěstí pomáhá mezivládní dohoda o obstarávání zakázek, o jejímž prodloužení se jedná.

A jak je na tom ostatní svět?
USA jsou přísné, ale pravidla jsou aspoň jasně daná. Evropa je mnohem pokrytečtější. Například Německo na námitku, že kupují jen své zbraně, oponuje, že je nekupují proto, že jsou německé, ale proto, že jsou nejlepší. Ale když náš výrobce malorážní munice chtěl do vypsaného tendru, podmínkou bylo otestování v německé zkušebně. Ta ovšem na žádost české firmy odpověděla, že jako německá státní zkušebna může testovat pouze náboje německých výrobců. Švédsko např. oficiálně pořizuje sice 70 % veřejných zakázek v tendrech - přesněji řečeno uvádí tento podíl tendrů otevřených i jiným, ale objemově jde jen o minimální hodnotu celkových zakázek. Ono zdánlivě malé procento, které ale v hodnotovém vyjádření tvoří ve skutečnosti největší cifru, je doménou domácích firem. Nepodstatné drobnosti se pořizují v tendru, ale zásadní velké zakázky se řeší přímým oslovením - již vybraného - dodavatele. Každá země má pravidla nastavená trochu jinak, ale obecně vždy platí: mám-li domácí průmysl a dodavatele, nakupuji jen to, co se u nás nevyrábí. Odvolávají se na evropské principy obchodování bez ochranářských bariér a preferování domácích výrobců, ale skutečná praxe funguje jinak. V podstatě hlavně chtějí, abychom jim otevřeli trh, a oni tak mohli dodávat k nám.

To asi ale nebude jediný problém, s nímž se AOBP potýká?
Zbrojní průmysl měl vždy specifické rysy. Třeba snaha o maximální otevřenost, po níž volají neziskové organizace, které se odvolávají na požadavek maximální transparentnosti trhu, v tomto případě není na místě. Kontrakty často obsahují řadu vysoce důvěrných a citlivých informací. A pokud by hrozilo, že se dostanou na veřejnost, třeba právě kvůli povinnosti ze zákona zveřejnit detaily smluv na internetu, k obchodu vůbec nedojde. Zákazník rozhodně nemá zájem, aby se všichni dozvěděli, jakým typem výzbroje a s jakými parametry jsou vyzbrojeny jeho jednotky.
To je např. důvod, proč součástí těchto smluv jsou i velmi přísné doložky o mlčenlivosti NDA (Non Disclosure Agreement), které zahrnují přísné sankce za prozrazení detailů těchto citlivých kontraktů. A pokud firma chce udělat s příslušným zákazníkem obchod, musí prostě tato pravidla respektovat. Firma Explosia by jako státem vlastněný podnik měla podle navrhované úpravy registru smluv ze zákona zveřejňovat všechny smlouvy. Ale kam by asi mohla svou produkci dodávat, když to bude zveřejňovat? Čelili jsme argumentaci, že je to utajování hospodaření s veřejnými prostředky apod. V tomto případě by šlo naopak spíše o diskriminaci státních podniků vůči soukromým, které se podobnými pravidly řídit nemusí.
České zbraně slaví úspěch v řadě zemí. Jde o vysoce prestižní reference, které by pomohly v hodnocení, ale pokud si např. objednají naše zbraně speciální jednotky některé z uznávaných armád, které mají jako jediné výjimku z jinak běžné praxe zásobování výhradně domácími firmami, bez souhlasu zákazníka je není možné zmínit. Tím by výrobce v branži již neudělal žádný seriózní byznys. Třeba právě takový úspěch si může připsat Česká zbrojovka s novými útočnými puškami BREN 2.

Jedním z oborů, kde jsme kdysi byli na výši, byl letecký průmysl, ale v čem jsme dnes srovnatelní se světem?
Letecký průmysl je jedna z prestižních věcí. Jsou samozřejmě i další obory v oblasti obranných technologií, např. kybernetické záležitosti nebo špičková elektronika typu radiolokační techniky, které jsou s letectvím přinejmenším srovnatelné, ale letecký průmysl je nejvíce vidět. Kdo umí udělat celé letadlo je na jiné úrovni než pouhý subdodavatel jednodušších dílů. Je to signál, že zvládneme i integraci, což už je výrazně náročnější úroveň. Hodně proto spoléhám na projekt L39 NG - jde opět o nadčasovou věc. Pokud se povede - včas a za rozumné peníze - může tento projekt obnovit slávu českého leteckého průmyslu a bude to opět nejvyšší hi-tech ve své kategorii. Ekonomicky asi nebudeme mít na to, abychom udělali nadzvukový stroj vlastní konstrukce, ale to, čeho jsme zatím dosáhli, rozhodně dokazuje, že tradice, potenciál i budoucnost tady v tomto směru je.
Nebo motory, které bude v Česku vyrábět společnost GE Aviation - i tento projekt byl z velké části vyvíjen českými inženýry. Americký partner nese velkou zásluhu na tom, že svými investicemi pomohl k jeho úspěšnému dokončení, ale podstatný díl vývojových prací a použitých řešení jsou zásluhou místních lidí.
Podobný případ je i spolupráce s brazilskou firmou Embraer na letounu KC390. Stroj, který je konkurencí proslulým Herkulesům, nese kromě brazilské i českou vlajku a je výrobcem prezentován jako společný projekt. Aero Vodochody je certifikováno jako subdodavatel pro americký zbrojní průmysl, a tento fakt vypovídá o vysoké úrovni a kvalitě považované za rovnocennou té od domácích dodavatelů. Také ERA Pardubice úspěšně dodává pro NATO, naše pasivní sledovací systémy představují absolutní světovou špičku. Mezi uznávané komodity patří radiolokační technika z vývoje pardubické firmy Retia, která je spolu s ICZ zapojena do již zmíněného programu AGS. Kvalitní produkty můžeme nabídnout i v oblasti bezpilotních prostředků a uznávaní jsou naši specialisté ve vývoji softwaru - např. právě pro řízení dronů, kde pracují i pro americké subjekty či námořní aplikace. Ostatně vyvíjet software pro americké námořnictvo jako země, která nemá moře, to přece není vůbec špatné, ne?
A nejsou to jen velké tradiční zbrojovky, i spoustě menších firem se daří.

Funguje něco jako synergický efekt i v rámci AOBP?
Ve stanovách máme uvedeno, že hájíme společné zájmy, případně zájmy individuálních členů, pokud nejsou v rozporu se zájmy jiného člena. Působí zde samozřejmě do určité míry konkurence, ale spíše se firmy vzájemně doplňují. A nejde jen o společné zájmy firem, ale o zájmy ČR jako celku.
V rámci Asociace pracují některé odborné skupiny označované jako tzv. sekce. Velmi dobře třeba funguje sekce nazvaná C4ISTAR, což je sekce zabývající se komunikací a digitalizací bojiště. Podobě dobře funguje sekce informatiky, hodně aktivní je i sekce bezpilotních prostředků a robotiky, máme nyní i nově založenou muniční sekci. Představují odborné platformy, kdy firmy jsou sice mnohdy konkurenty, ale stejně tak mají společný zájem. Může je trápit např. komplikovaná legislativa, v jejich společném zájmu je proto spojit své síly pro nalezení smysluplného řešení. Pro ilustraci - problematiku výroby a skladováni munice u nás řeší více než 300 různých předpisů, přičemž některé jsou často vůči sobě v rozporu nebo se navzájem popírají. Nechceme, aby byly předpisy mírnější, ale musí být smysluplnější a srozumitelnější. Stejnou problematiku by místo tří stovek mohly upravovat třeba jen tři předpisy, které by ji řešily komplexně. Každý by jim rozuměl a byly by vymahatelné. Tam se snažíme působit pomocí vzdělávání, seminářů, přípravy dokumentů apod. Vytvářet synergický efekt. Obdobný problém představují tranzitní licence týkající se přepravy vojenského materiálu a materiálu dvojího užití.
Ostatně i samotné dělení na vojenský a nevojenský svět může být problematické, pokud jde o různé produkty. Hranice mezi civilním a vojenským je někdy až doslova absurdní.
Definice, co je to vojenský materiál, vznikla v roce 1958, kdy se na ní usnesly tehdejší státy Evropského hospodářského společenství. A i když se jeho charakter postupně vyvíjel, stále se vychází víceméně z původní definice, takže za vojenský materiál je považován např. automobil, který má možnost dofukování pneumatik za jízdy, přitom takovými systémy už disponuje řada současných osobních vozidel. Dnes se zvláště v unijních pravidlech stále častěji dostáváme do střetu ideologie a odbornosti. Řada původně vojenských věcí už je dávno běžně používána v civilním sektoru, ale místo aby se pravidla přizpůsobila novým podmínkám, zůstává stále v platnosti řada často nesmyslných regulací a omezení. Není např. důvod, aby Tatra jako nákladní automobil byla pro obchodování licencována jako vojenský materiál, pokud nejde vyloženě o speciální pancéřované vozidlo. Podstatnou část trhu, kde by tyto vozy byly jinak velmi úspěšné, jim zbytečně obsadí konkurenti ze zemí, kde takto nastavená regulace neplatí. Lze samozřejmě pochopit, že je-li vůz pancéřován podle určité úrovně norem STANAG, disponuje určitým stupněm balistické ochrany, jde o vozidlo použitelné pro vojenské účely. Ale proč vztahovat tato pravidla na běžné vozy jen proto, že mají dofukování pneumatik za jízdy? Přitom na druhou stranu není tajemstvím, že nejrozšířenějším bojovým vozidlem Islámského státu a teroristických uskupení je civilní Toyota. A v pravidlech EU je bohužel takových kontroverzních věcí obrovské množství. Američané před pěti lety výrazně zredukovali počet obchodních položek, na něž se vztahují státní regulace, nechali si pod kontrolou jen opravdové hi-tech produkty a zbytek pustili pro volné obchodování.

Jak vnímáte roli zbrojního průmyslu ve světě, který se snaží zbraně spíše omezovat - teď např. pod heslem boje proti jejich zneužití teroristy?
Ve vínku máme slogan: Pomáháme budovat bezpečný svět. A za tím si stojím. Protože naše dodávky leckdy zachránily mnoho životů. Ano - také mohou zabíjet, možná, že usmrtily nějaké agresory, ale bez vojenského materiálu není šance bezpečnější svět vybudovat. Je pořád hodně těch, kteří by chtěli cizí - i naše území, zdroje či životy. A beze zbraní jim čelit nelze. Dokonale to charakterizuje jeden citát: Ti, kteří své meče překovali v pluhy, budou orat pro ty, kteří tak neučinili...

Publikováno: 26. 6. 2017 | Počet zobrazení: 3253 438