První dopravní supersonik? S rudou hvězdou.

Jeho vývoj byl zahájen na podzim roku 1962 a byl Concordu tak podobný (což je s ohledem na aerodynamické řešení logické), že získal přezdívku Concordski, ovšem poněkud neprávem. Nebyl kopií Concordu, ani nevznikl na základě jeho plánů, jak se často spekulovalo. Šlo o původní projekt ruského konstruktéra A. N. Tupoleva a měl rovněž řadu originálních řešení, jako např. použití tzv. kachních ploch, které se odklápěly od trupu během startu a přistání, nebo tepelně namáhané částí stroje vyrobené z titanové slitiny a nerezu. Tu-144 byl dolnoplošník s motory u trupu (Concorde byl středoplošníková koncepce s motory pod křídly dále od trupu) a měl i větší plochu křídel (503 m² oproti 358 m²). Tu-144 dokázal letět dokonce asi o 10 % vyšší rychlostí než Concorde a přepravit i více cestujících (140, v modernizované verzi až 155). V poslední verzi Tu-144D měl i větší dolet (z původních 3500 až 6500 km), ovšem kvůli nízkému užitečnému zatížení s plnou nádrží (oproti Concordu byl vybaven méně výkonnějšími motory) nemohl mít při maximálním doletu na palubě maximální počet pasažérů (nikdy jich nenesl více než 80).
Ke svému prvnímu letu odstartoval sovětský supersonik 31. prosince 1968, čímž předstihl Concorde o 2 měsíce a 2 dny, takže se stal prvním dopravním letadlem na světě, létajícím nadzvukovou rychlostí. Tu překročil poprvé 5. června 1969. O rok později, 26. května 1970, překročil Mach 2, rovněž jako první svého druhu na světě. Dokonce 12. listopadu 1970 vytvořil maximální rychlost Mach 2,28 (2430 km/h), čímž získal dosud platný světový rekord ve své kategorii. V provozu však nezůstal dlouho. I tento pozoruhodný stroj se potýkal s řadou problémů a vysokými provozními náklady, takže vyrobeno bylo (včetně prototypů) jen 16 ks a do komerčního provozu byly nakonec nasazeny pouhé tři Tu-144 (jeden pro přepravu pošty, dva pro pasažérskou dopravu) a jejich dopravní kariéra skončila přesně před půl stoletím v červenci 1978.
Z oblak však ani poté úplně nezmizel - ve druhé polovině 90. let byl na jednom z těchto supersoniků prováděn výcvik pilotů sovětského raketoplánu Buran a dokonce Tu-144 využívala k testovacím účelům i americká NASA.