Z dětských plenek odrostlá

Ještě před několika desítkami let byla aditivní výroba (AM - Additive Manufacturing) záležitostí známou jen úzkému okruhu specialistů, později atraktivním tématem médií. Dnes se už asi najde málokdo, kdo by o ní ještě neslyšel.
Skutečným průmyslovým fenoménem se však stala až s nástupem technologií pracujících s práškovými materiály, a to zejména kovy a jejich sloučeninami či kombinacemi. Tyto metody umožnily nástup dílů vyráběných na profesionálních zařízeních do komerční sféry. AM se tak z raritní metody, sloužící k výrobě plastových modelů a prototypů či dílů pro nekritické aplikace, stala plnohodnotnou výrobní metodou, ideální např. pro vytváření konstrukčně složitých dílů nevyrobitelných konvenčními postupy.
To samozřejmě neuniklo ani výrobcům obráběcích strojů, kteří tuto technologii, jež se zpočátku zdála být jejich konkurencí, rychle začlenili do svého portfolia. V nabídce obráběcích strojů prakticky všech významných dodavatelů už lze najít jedno či více zařízení využívající AM technologii, často i v podobě hybridních strojů, které kombinují oba způsoby – klasické obrábění i aditivní technologii – v jednom zařízení. I když tyto stroje nepatří do kategorie levnějších, či tzv. entry systémů, přes svou vyšší cenu nabízejí řadu výhod. Jednou z nich je např. možnost zvládnout komplexní výrobní proces i jinak výrobně náročného dílu na jednom zařízení. Další je rychlost, zpravidla výrazně vyšší, než jakou by vyžadovalo zpracování výrobku s využitím více konvenčních strojů. A v neposlední řadě je to i materiálová úspora, která při výrobě z práškových materiálů přes jejich vysokou cenu umožňuje efektivní výrobu s minimem již nevyužitelného odpadu. Což bylo v případě klasického obrábění drahých, těžko obrobitelných materiálů jen sotva dosažitelné.
AM se tak poměrně rychle stala tím, čím měla být od počátku. Ne ambiciózní konkurencí, která dokáže vyřešit všechny problémy dosavadních konvenčních technologií, ale jejich ideálním doplňkem.