asseco Aimtec murr

Lidé začínají mít videokonferencí dost

Čeho je moc, toho je příliš, toto staré pravidlo platí i pro mantru covidové doby – boom videokonferencí a prezentací, jak ukazuje práce výzkumníků ze Stanfordské univerzity.

 

Virtuální setkání prudce vzrostla poté, co sociální distanční protokoly oddělily lidi od sebe fyzicky. Platformy pro videochaty však mají konstrukční chyby, které vyčerpávají lidskou mysl i tělo.
Profesor Jeremy Bailenson, ředitel Stanford Virtual Human Interaction Lab (VHIL), zkoumal psychologické důsledky několikahodinového denního trávení na těchto platformách. I když se během pandemie přihlašuje více lidí na platformy pro videochaty, aby se spojili s kolegy či rodinou, mají pro nás vědci varování.
V článku publikovaném v časopise Technology, Mind and Behavior rozebral Jeremy Bailenson jednotlivé technické aspekty a identifikoval důsledky dlouhodobých videochatů, které přispívají k pocitu označovanému jako „únava ze zoomu“. Zdůraznil, že jeho cílem není kritizovat žádnou videokonferenční platformu, ale poukázat, jak jsou současné aplikace technologií videokonferencí vyčerpávající, a navrhnout změny. „Videokonference jsou pro vzdálenou komunikaci dobrá věc, ale to, že můžete použít video, ještě neznamená, že musíte," řekl.

Čtyři hlavní důvody, proč videochaty unavují

1. Nadměrné množství detailního očního kontaktu
Zatímco při normální schůzce se lidé různě dívají na mluvčího, dělají si poznámky apod., při videokonferencích se každý dívá na všechny a pořád. S posluchačem se zachází jako s mluvčím neverbálně, takže i když na schůzce nemluvíte, stále se díváte na tváře, které na vás zírají. Množství očního kontaktu se dramaticky zvyšuje a dojem, že všichni vás pozorují, je stresující.
Dalším zdrojem stresu je nepřirozená velikost tváří na obrazovkách. V závislosti na velikosti monitoru se tváře účastníků mohou zdát příliš velké pro osobní komfortní pocit. „Když je něčí tvář v reálném životě tak blízká naší, naše mozky to interpretují jako intenzivní situaci, která buď povede k páření, nebo ke konfliktu. Když používáte zoom po mnoho hodin, jste v tomto vysoce vzrušeném stavu," upozorňuje Jeremy Bailenson.
Řešení: Dokud platformy nezmění své rozhraní, doporučuje odebrat možnost zvětšení z celoobrazovkového zobrazení a zmenšit velikost okna.

2. Vidět se neustále v reálném čase je únavné
Většina video platforem zobrazuje během chatu okénko, jak vypadáte na kameře. Je to nepřirozené a stresující. Existují výzkumy, které ukazují negativní emoční důsledky zobrazení v zrcadle, že když člověk vidí odraz sebe sama, je vůči sobě kritičtější.
Řešení: Platformy by měly změnit výchozí postup přenosu videa na sebe, nebo uživatelé použít tlačítko „skrýt vlastní zobrazení“.

3. Videochaty dramaticky snižují naši mobilitu
Zvukové telefonní hovory umožňují lidem pohybovat se, takže dosahují lepších kognitivních výsledků. Při videokonferencích má většina kamer nastavené zorné pole, takže člověk musí zůstat na stejném místě a pohyb je omezen způsoby, které nejsou přirozené.
Řešení: Přemýšlet o místnosti, kde lidé videokonferují, zda je možné vytvořit si lepší podmínky, např. umístěním kamery dále od obrazovky umožní při virtuálním jednání čmárat, stejně jako při skutečných jednáních. Také pravidelně vypínat video pro krátký neverbální odpočinek.

4. Kognitivní zátěž je u videochatů mnohem vyšší
V osobní interakci je neverbální komunikace přirozená a každý z nás dělá gesta a neverbální podněty podvědomě. Ve videochatech však musíme usilovněji pracovat na vysílání a přijímání signálů.
Osobní rozhovor, jedna z nejpřirozenějších věcí, se přeměnil na něco, co vyžaduje hodně přemýšlení: Ujistit se, že vaše hlava je ve středu videa, pokud chcete někomu ukázat, že s ním souhlasíte, musíte přehnaně přikývnout nebo zvednout palec. To zvyšuje kognitivní zátěž. Gesta mohou také v kontextu videokonference znamenat různé věci. Boční pohled na někoho během osobní schůzky znamená něco úplně jiného, než když se na videochatu zadíváte mimo obrazovku, třeba na své dítě, které právě vešlo.
Řešení: Během dlouhých úseků schůzek si dejte přestávku „pouze na zvuk“. Nejde jen o to vypnout kameru a udělat si pauzu od neverbální aktivity, ale i odvrátit své tělo od obrazovky, aby vás pár minut neprovázela gesta, která jsou vnímavě realistická, ale společensky nesmyslná.

Petr Mišúr
Foto: Ariupolar, The Ringer

 

 
Publikováno: 23. 7. 2021 | Počet zobrazení: 513 článek mě zaujal 126
Zaujal Vás tento článek?
Ano