Pozor, padají senzory!
Čidla, která se využívají k měření teploty, vlhkosti, srážek, světla a jiných faktorů, je potřeba pracně rozmístit. Vědci z Washingtonské univerzity vyvinuli unikátní způsob distribuce senzorů pro rozsáhlé oblasti – napodobili způsob letu semen pampelišky.
Semínka pampelišky mají kolem centrálního bodu trčící štětinky, které zpomalují pád. Podle toho a pomocí 2D projekce vytvořili vědci základní design zařízení. S přidáváním hmotnosti se však štětinky začaly ohýbat dovnitř, takže na okraj umístili prstencovou strukturu, aby zařízení byla tužší a zabírala více plochy, která jim pomáhá zpomalit pád.
Pomocí této technologie lze pokrýt rozlehlá území tisíci senzorů, které není nutné manuálně rozmístit. Ačkoli zařízení nesoucí senzory jsou ca 30krát těžší než pouhý 1 mg vážící semínko pampelišky, dokážou i při mírném poryvu větru stále urazit až 100 m. Každé zařízení pojme čtyři senzory, a jakmile přistane, může sdílet data až na 60m vzdálenost.
Protože zařízení pro dosažení co nejlehčí struktury nemá baterie, umožňuje mu to pokračovat v provozu, dokud se nerozbije. Místo baterie má solární panely, což ale přináší rizika, jak v případě, že je zařízení převráceno panelem dolů, tak v noci. Ačkoli v 95 % přistávala s panely směřujícími vzhůru, bylo stále problematické udržet zařízení v provozu přes noc. I po východu Slunce potřebují aspoň trochu energie pro kontrolu nastavení, než mohou znovu začít fungovat. Zatímco u bateriemi osazených zařízení to není problém, u „pampeliškových“ senzorů to vědci vyřešili pomocí kondenzátorů, umožňujících zařízením uchovat dostatek nabití, aby mohla fungovat přes noc, a malého obvodu, který měří, kolik energie zařízení nashromáždilo. Jakmile vyjde Slunce a začne dodávat energii, zaregistruje nadprahovou hodnotu a zapne zbytek systému.
Petr Kostolník
Foto: Mark Stone/University of Washington
91
.gif)
