Koniči-wa, tsukidesu! Buď zdráv, Měsíci!

Dostat svou technologii na Měsíc (myšleno ve funkční podobě) dokázaly zatím jen USA, někdejší Sovětský svaz a Čína, a nyní naposledy Indie. Na počátku letošního roku (konkrétně v pátek 19. ledna) se ale Země vycházejícího slunce stala oficiálně pátým státem na světě, jemuž se podařilo úspěšně dopravit na měsíční povrch své zařízení. Do kráteru Shioli v měsíčním moři Nectaris na přivrácené straně Měsíce dosedl modul SLIM (Smart Lander for Investigating Moon) japonské vesmírné agentury JAXA.
Agentura o tom informovala v přímém přenosu, ve kterém přistávací manévr vyhodnotila jako „hladký“. Ve skutečnosti se však operace zdařila vlastně „tak napůl“: Modul, který zahájil sestupný manévr ve výšce 16 km nad měsíčním povrchem, se sice dostal na Měsíc, aniž by se rozbil či poškodil (čímž by ho stihl podobný nešťastný osud jako řadu předchozích projektů), ale bez problémů, které připravily pozemnímu řídicímu středisku perné chvíle, to nebylo.
Až do přistávací fáze šlo modulu SLIM prakticky vše podle plánu – stačil začít komunikovat s pozemními stanicemi, a dokonce zdárně dopravil na lunární povrch i svůj náklad: dva miniaturní automatické rovery Lunar Excursion Vehicle (LEV-1 a LEV-2), které mají prověřit schopnost pohybu malých strojů po lunárním povrchu. Takže NASA Deep Space Network v Madridu potvrdila příjem vysílání landeru SLIM i robota LEV-1 už zhruba půlhodiny po přistání.
Po přistání se však nerozvinuly správným směrem solární panely, které ho měly zásobovat energií, a modul tak byl odkázán na napájení z baterií, které vydržely fungovat jen po omezený čas. I tak se mu však podařilo odeslat informace o dokončeném přistání a své pozici. JAXA uvedla, že získala všechna data o přistání modulu během dvou hodin a 37 minut po přistání, než modul vyčerpal většinu své energie. Agentura napájení modulu pro jistotu vypnula, aby baterii, v níž zbývalo už jen 12 % energie, šetřila pro případný restart.
Vzhledem k tomu, že SLIM nebyl zamýšlen a konstruován tak, aby dokázal bezpečně přežít i drsné podmínky lunární noci, kdy teploty dosahují třeskutých mínusových hodnot až -133 °C (v zastíněných kráterech poblíž měsíčních pólů padají dokonce ještě níže – sonda NASA Lunar Reconnaissance Orbiter naměřila až -246 °C), nedělali si vědci příliš velké naděje, že se podaří obnovit kontakt a komunikaci. Ale určitá šance, že by se situace ještě mohla obrátit k lepšímu, tu stále byla.
„Podle telemetrických dat jsou solární články modulu SLIM otočené na západ, a pokud sluneční světlo bude dopadat na Měsíc z tohoto směru, domníváme se, že bude možné generovat elektřinu, proto se připravujeme na obnovení provozu,“ uvedli inženýři z japonské vesmírné agentury. Nakonec se na ně přece jen usmálo štěstí, a když se místo přistání opět otočilo směrem ke Slunci, systém se aktivoval a sonda 10 dnů po svém přistání ožila a začala opět fungovat.
I samotné bezpečné přistání modulu SLIM by bylo nesporně možné považovat za prokazatelný úspěch japonských techniků, měl totiž mj. ověřit funkčnost nové technologie přistání s velkou přesností v určeném úseku, což bylo až dosud Achillovou patou lunárních (a obecně i jiných planetárních) misí. Pravděpodobnost, že se pozemskému vyslanci podaří „strefit“ do předpokládané oblasti přistání, nebyla vzhledem k enormním vzdálenostem a omezeným manévrovacím možnostem přistávacích modulů zrovna velká. Vědci byli proto obvykle rádi, když se místa přistání aspoň příliš neodchylovala od vybrané destinace. Obecně totiž lunární mise dokázaly zatím přistávat s přesností v rámci kilometrů.
Modul SLIM byl naopak oproti dosavadní praxi velice přesný a dosedl v určené oblasti pouhých 55 m od vytčeného cílového bodu, kam se měl dostat ideálně s maximální 100metrovou tolerancí! Cíl tak byl s rezervou naplněn.

„Střídavě úspěšno“
Agentuře JAXA se tak nakonec podařil impozantní projekt, o který se v mnohaleté historii dobývání kosmu pokoušela řada technologických velmocí, ale ne všechny byly korunovány úspěchem – spíše naopak. Celá řada jich přes veškeré úsilí, nemalé investice i zapojení špičkových technologií, ztroskotala.
Například o něco dříve izraelský Berešit, který se roztříštil o Měsíc ještě předtím, než se na něm loni v oblasti jižního pólu Měsíce podařilo přistát indické sondě Vikram, či předchozí japonský pokus, kdy se loni pokusila přistát na Měsíci soukromá japonská společnost ispace s modulem Hakuto-R. Ten sice dosáhl oběžné dráhy Měsíce, avšak měkce dosednout na měsíční povrch se mu nepovedlo. Stejně dopadla i ruská Luna-25, která neustála tvrdý kontakt s lunárním povrchem. O moc lépe se nevedlo ani Američanům, kteří tam letos v únoru vyslali více než půlstoletí po tehdy rovněž neúspěšném pokusu lunární modul Peregrine společnosti Astrobotic Technology. Poté, co nedlouho po startu začalo unikat palivo, výzkumnici vyhodnotili, že s největší pravděpodobností není technicky možné, aby hladké přistání na Měsíci zvládl, bylo rozhodnuto nechat ho bezpečně zaniknout v zemské atmosféře.
Na Měsíc se už ale chystá kromě kosmické agentury NASA i další americká soukromá výprava. V polovině února by k němu mohla ve spolupráci se SpaceX odstartovat mise IM-1 společnosti Intuitive Machines. Bude to její první pokus o přistání v rámci iniciativy NASA Commercial Lunar Payload Services, klíčové části úsilí NASA Artemis o průzkum Měsíce.
Ale USA nejsou jedinou kosmickou velmocí, která usiluje o znovudobytí Měsíce a výhledově i návrat lidí na něj. Obdobné ambice už deklarovala i Čína, k jejímuž projektu International Lunar Research Station (ILRS), s cílem vybudovat do poloviny 30. let 20. století základnu na jižním pólu Měsíce, se připojují i další, často nečekaní partneři z různých zemí. Nejnovějším partnerem v projektu ILRS se stala např. Národní univerzita Spojených arabských emirátů. Do projektu je kromě ruské agentury Roskosmos, jako dalšího zakládajícího člena, zapojen i Egypt, Pákistán, Jihoafrická republika či Venezuela.

Josef Vališka
Foto: JAXA

Publikováno: 21. 3. 2024 | Počet zobrazení: 57 10