Lze ověřený podpis nahradit elektronickým ověřeným podpisem?
Úřední ověřování podpisů asi není nutné představovat. Neobejde se bez něj řada právních úkonů a často je používáno i jako určitá „vyšší forma podpisu“, nebo je základní součástí některých správních řízení (typicky u generálních plných mocí).
Praxe je jednoduchá. Podepisující se dostaví k oprávněné osobě (typicky notář, advokát nebo CzechPoint), fyzicky podepíše daný dokument, případně prohlásí již existující podpis za vlastní, oprávněná osoba připojí k dokumentu odpovídající prohlášení a učiní o podpisu zápis. V praxi tedy jednoduchý a rychlý proces.
S rozvojem technologie se však již značnou dobu setkáváme i s elektronickými podpisy. Někdy jde o podpis pomocí prostředků kryptografické ochrany (tokeny alias USB klíčenky a odpovídající certifikáty), sken fyzicky podepsaného dokumentu, jindy pouze jméno na konci e-mailu. Evropské nařízení eIDAS totiž při určitém zjednodušení definuje elektronický podpis jako jakoukoli elektronickou informaci umožňující identifikaci jednající osoby (zde např. právě jméno na konci e-mailu) připojenou k jiné elektronické informaci (např. právě samotný e-mail).
Jak je to ale s použitím takového podpisu?
Základní právní rámec pro použití tohoto institutu už máme prakticky několik let, stejně jako skupinu oprávněných subjektů, kdy jde opět o notáře, advokáty a CzechPoint (vedle toho je navíc zakotven i automatický postup prostřednictvím informačního systému veřejné správy).
Základní myšlenka odpovídá „fyzickému“ ověřování: Podepisující předloží elektronicky podepsaný dokument, oprávněná osoba (nebo automatizovaný proces) ověří totožnost a přiloží doložku. Výstupem je dokument srovnatelný s fyzickým ověřováním, ovšem v elektronické podobě.
Důvodem, proč se s tímto mechanismem ale příliš nesetkáváme v praxi, je to, že faktické provedení dost pokulhává, pokud tedy vůbec existuje.
„Nejdál“ se po teoretické i praktické stránce dostali notáři. Umí ověřovat elektronické podpisy jak osobně, tak na dálku pomocí videokonference (kdy se identifikace provádí např. prostřednictvím bankovní identity), vstupem i výstupem je dokument ve formátu pdf. Služba je zpoplatněná částkou 70 Kč a jediným požadavkem na elektronický podpis je jeho viditelnost nebo založení na odpovídajících certifikátech. Vlastní praxe má ale značný problém: Málokterý notář chce či je ochoten tuto službu nabízet.
Ověřování u CzechPointu
Systém pro ověřování elektronických podpisů spustil i CzechPOINT. Praktický postup zahrnuje úvodní nahrání dokumentu do oficiální úschovny zřízené právě pro tento účel, další kroky však činí ověřování tímto způsobem v praxi v podstatě nepoužitelným. Podepisujícímu je totiž vygenerováno potvrzení o vložení dokumentu do úschovny, s nímž se musí osobně dostavit na některou pobočku, identifikovat se dokladem totožnosti a až poté je mu předán elektronický ověřený dokument. Jde tak o postup srovnatelný s „fyzickým“ ověřením, tedy absolutně neřešícím situace, kdy je právě elektronické ověření nejvíce potřeba, aneb kdy se podepisující nemůže (nebo nechce) fyzicky dostavit na pobočku CzechPoint.
U advokátů je celý institut zatím pouze v rovině teorie. Legislativní základ sice je, ale chybí jak metodiky České advokátní komory, tak technické zázemí, takže i když by advokát zájemci rád vyšel vstříc, zatím nemůže.
Podobně zatím nefunguje automatické ověřování prostřednictvím systému veřejné správy. Je zde sice legislativní základ, ale chybí technické zázemí, byť se předpokládá, že půjde o komponentu zahrnutou do Portálu občana a k identifikaci bude docházet automaticky (např. prostřednictvím bankovní identity). Zatím ale vše zůstává spíše v teoretické rovině.
Zajímavé řešení – Portál občana
Poměrně zajímavým prvkem je možnost propojení profilu na Portálu občana (resp. v registru obyvatel) se sériovým číslem certifikátu, jímž se osoba elektronicky podepisuje. Byť je tato možnost vázaná pouze na vyšší formy elektronických podpisů, tj. na tzv. kvalifikované certifikáty (sken fyzického podpisu nestačí), považuje se takový podpis až na drobné výjimky za „automaticky“ úředně ověřený. Tedy za úředně ověřený bez jakékoliv ověřující osoby, bez jakékoliv doložky, záznamu do podpisové knihy a zejména pak bez potřeby kamkoliv chodit a cokoliv zařizovat. I samotné propojení je velmi jednoduché: Po přihlášení se do Portálu občana stačí ve svém profilu přidat číslo certifikátu, nic více, nic méně.
V praxi je takový podpis obecně veřejnými orgány akceptován, byť je doporučeno k němu uvádět odpovídající doložku (např. „požadavek na úřední ověření podpisu je splněn na základě ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, v platném znění“). V některých případech bývá vyžadováno i předložení výpisu z registru obyvatel (a to i např. rejstříkovými soudy).
V kontextu všeho shora uvedeného lze shrnout, že úřední ověřování elektronických podpisů – vyšší garance, že jednající (a dokument podepisující) osoba je skutečně touto jednající osobou – je rozhodně mechanismus, který do moderní právní, administrativní a smluvní praxe patří, praktické provedení však je a zjevně ještě nějakou dobu bude v praxi v podstatě nepoužitelné.
I nadále tak budeme nuceni užívat náhradní mechanismy, jako např. konverzi dokumentace z fyzické do elektronické podoby, resp. naopak, které jsou sice srovnatelné, ne vždy však naprosto ideální.
Martin Jurnik
Foto: Shutterstock
13
