rossleor asseco murr

Když se světlo opře do plachet, může kosmická loď vyrazit

Koncept vesmírné plachetnice byl poprvé otestován v roce 2010 v rámci projektu IKAROS, kdy stejnojmenná plachetnice japonské vesmírné agentury dokázala proletět okolo Venuše.

 

Jeho nejnovější reinkarnací je malý cube satelit NASA AC S3 (Advanced Composite Solar Sail System), který nedávno rozvinul svou plachtu o ploše zhruba 80 m2. Solární plachta je dokonce pozorovatelná na noční obloze, kde putuje ve zhruba 1000km výšce nad Zemí (966 km nad úrovní mořské hladiny), což je zhruba dvojnásobek té, v níž operuje Mezinárodní vesmírná stanice ISS.
Systém využívá působení nepatrné síly slunečního světla (proudu světelných částic, fotonů) na plachtu, která je podle příměru NASA srovnatelná s tou, jakou působí váha kancelářské sponky na dlaň, na níž je položena. Tah vytvářený fotony je sice nepatrný, ale stálý, a časem může kosmické lodi dodat větší tah než tradiční chemické motory.
Během následujících týdnů budou probíhat testy manévrovacích schopností solární plachty ve vesmíru, které by mohly umožnit mezihvězdné cestování, předcházející plánovaným misím, jež budou používat velkoplošné plachty o rozměrech až 2000 m2. Testy mají mj. ověřit nové materiály i rozmístitelné struktury pro systémy solárních plachet, včetně kompozitních výložníků z uhlíkových vláken pro rozvinutí plachty po dosažení oběžné dráhy.
Plachty měří na délku 7 m, ale váží jen 900 gramů (což je o 75 % méně než kovové konstrukce), a jsou mimořádně odolné vůči ohybu při vystavení různým teplotám. Podle NASA jsou až 100krát méně náchylné k deformaci při extrémních výkyvech teplot.

Foto: NASA

 
Publikováno: 16. 10. 2024 | Počet zobrazení: 12 | Počet přeposlání: 0 článek mě zaujal 1
Zaujal Vás tento článek?
Ano