Nedestruktivní testování ve službách umění

Mimo snahy o odhalování padělků peněz a různých dalších cenin je jedním z příkladů boj proti falzifikátorům uměleckých děl. S pomocí NDT je možné odhalit skutečnou pravdu o jejich autorství, nebo naopak věrohodně dokázat, že nejde o díla známých mistrů, ale zručných plagiátorů. To má v případě, že jde o pochybnosti u mistrovských děl proslulých autorů, mimořádný význam.
Při zkoumání historických a uměleckých předmětů se proto využívají speciální pokročilé technologie, např. analýza obrazů se často provádí pomocí spektrálních metod. Jde hlavně o rentgenovou fluorescenční metodu (XRF spektrometrie), používanou pro prvkovou analýzu použitých materiálů, hmotnostní spektrometrii, Ramanovu spektrometrii a infračervenou spektrometrii s Fourierovou transformací.
Metody, jako elektronová mikroskopie nebo infračervená spektroskopie prozkoumají detailně chemické složení vzorku i jeho příměsí, a jaké materiály, případně pigmenty a pojiva autor použil. Pro posouzení pravosti díla musí vědci i historici umění znát, jaké barvy se používaly v daném období, i jejich složení. Některé barvy vyrobené s příměsemi těžkých kovů stíní průchod rentgenových paprsků, takže dílo se pak zobrazuje v negativním provedení.

Rentgen odhalí vrstvy malby
Rentgenové snímky a infračervená reflektografie umožňují odhalit, jestli se pod vrchní malbou obrazu neskrývá jiná, starší malba a prozradí i to, jak autor postupoval při práci. Ovšem nemusí jít vždy o podvrh, ale jen o různé etapy vzniku díla. I to má ovšem svůj nepopiratelný význam při skládání střípků do historie díla a jeho geneze a umožňuje lépe porozumět průběhu jeho vzniku.
Rozvrhovou kresbu, kterou si autor načrtává na plátno, než začne malovat, nejlépe odhalí infračervená reflektografie. Ultrafialová luminiscence zase dokáže odhalit dodatečné zásahy do díla, tedy přemalby nebo retuše, které vznikly v pozdějších dobách nad vrstvou laku, jenž chránil původní malbu. Může tak např. detekovat i dodatečné podpisy, kdy podvodník signuje obraz jménem slavného malíře, aby přidal dílu na hodnotě.
Na druhou stranu má ovšem NDT zásluhu i na vyřešení celé řady kriminálních případů, kdy se pod novější přemalbou bez výraznější umělecké hodnoty skrývalo historické dílo mimořádné ceny, které se padělatelé snažili vyvézt ze země navzdory omezením muzejních či jiných institucí.
V zájmu objektivity nutno dodat, že na základě výsledků analýzy zhruba tří desítek technologií neinvazivními metodami se v případě, že nelze vyloučit pochybnosti, přistupuje k metodám invazivním. V rámci nekončícího boje proti padělatelům se tak kromě NDT uplatňují i metody, které jsou principiálně jejich opakem, kdy dochází ke zničení nepatrného vzorku (nejčastěji v místech poškození malby, v rozích apod.), na jehož základě lze však následně získat potřebné informace, a který zruční restaurátoři dokážou nahradit tak, že neškolené oko není schopno rozdíl rozeznat.
Infračervená spektrometrie s Fourierovou transformací (FTIR spektrometrie) může být provedena neinvazivně přenosným přístrojem přímo v místě uložení díla nebo invazivně na vzorku v laboratoři, kde mezi její výhody patří rychlost analýzy, z které se dají analyzovat organické i anorganické látky. Největší uplatnění nachází při identifikaci organických pojiv, barviv, laků a některých anorganických pigmentů a při analýze produktů jejich degradace – dokáže např. určit množství esterů obsažených v olejích, které mají v důsledku jejich stáří různou míru degradace.
Prášková rentgenová mikrodifrakce, což je technika mineralogické analýzy, která umožňuje i neinvazivní měření rozměrově malých děl (s ozařovanou plochou µm2 i méně), poslouží zase k analýze barevné vrstvy na malbách a polychromiích a v korozních a dekoračních vrstvách na archeologických artefaktech z keramiky a kovu, často v kombinaci s mikroanalytickými metodami, např. optickou mikroskopií.
Hmotnostní spektrometrie je pro vzorek destruktivní, ale získaná analýza může nabídnout více informací. Používá se v kombinaci s jinými metodami, kde slouží jako detektor. Jde hlavně o plynovou chromatografii (GC-MS) a kapalinovou chromatografii (HPLC-MS). Analýza pojiv dokáže (na rozdíl od infračervené a Ramanovy spektrometrie) určit např. konkrétní oleje použité ve vzorku. Plynová chromatografie umožňuje spolehlivě detekovat složení barvy a ingredience, které byly u ní použity, takže je možné zjistit, že u příslušného uměleckého díla se vyskytují složky či barvy vytvořené pomocí přísad, které daný tvůrce nepoužíval, nebo ani nebyly v době jeho života k dispozici. Což je přinejmenším přesvědčivý důkaz, že dílo nemohl daný umělec vytvořit a jde o pouhou kopii či napodobeninu, a v případě, že je deklarováno jako originál, zřejmě pokus o podvod.

Staří mistři vyžadují historické metody
Protřelí špičkoví falzifikátoři to ovšem vědí a snaží se proto napodobit i tyto detaily úsilím o maximální věrnost využití dobových technologií. Příkladem je Han van Meegeren, geniální padělatel, který dokázal vytvořit obrazy dokonale napodobující díla slavného nizozemského malíře Jana Vermeera s využitím důsledně provedených dobových technik malby i materiálů. Zaměřil se na obrazy, které v průběhu staletí zmizely, a vynalezl mnoho postupů, jak navodit vzhled přirozeného stáří, včetně např. používání starých pláten z doby, z níž měly padělané obrazy pocházet. Sháněl si podložky, rámy i pigmenty, které se v 17. století používaly. Dokázal ošálit nejen proslulého nacistického sběratele Hermanna Goeringa, ale i zkušené experty. Ti odmítali připustit, že obrazy v jejich muzejních a galerijních sbírkách jsou padělky, přestože van Meegeren se k jejich autorství i oficiálně přiznal, dokud je nepřesvědčil tím, že jeden takový obraz namaloval doslova před jejich očima.
Dalším ze známých falzifikátorů je Jef van der Veken, malíř a restaurátor proslulý mj. tím, že podle fotografií a staré kopie namaloval padělek oltářní desky Spravedliví soudci z komplexu Gentského oltáře od Jana van Eycka, která byla ukradena. Vytvořil na ní ale několik odchylek – jednomu ze soudců např. přimaloval obličej belgického krále Leopolda III. Právě zneuznaní malíři a restaurátoři se často vydávají na šikmou plochu a tvoří podstatou část padělatelské elity, jako např. neúspěšný londýnský malíř a posléze úspěšný falzifikátor Eric Hebborn, který dokonce napsal knihu Příručka padělatele umění, v níž detailně popisuje své metody.
V tom případě ale mohou přijít na řadu další technologie, jako je např, zjišťování skutečného stáří díla pomocí radiokarbonové analýzy, což je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří biologického materiálu založená na výpočtu stáří z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku 14C.
Neutronová aktivační analýza (NAA), která umožňuje stanovit obsah prvku v materiálu na základě ozáření vzorku neutrony a analýzy jeho emise gama záření využívá poznatku, že složení různých artefaktů se odlišuje zejména z hlediska obsahu minoritních a stopových prvků jak podle místa původu, tak i podle doby vzniku. Tím lze určit, zda dílo skutečně odpovídá okolnostem charakteristickým pro jeho autora i místo a čas, kdy jej vytvořil.

Vladimír Kaláb
Foto: Freemanart Consultancy, Museo del Prado, University of Windsor, ZTF News

Publikováno: 28. 11. 2024 | Počet zobrazení: 41 6