Warpový pohon možná není jen lákavou fantazií
Fanoušci sci-fi příběhů a kosmických ság typu Star Trek či Hvězdných válek to důvěrně znají: před pilotní kabinou se rozzáří světla hvězd a vesmír se smrští a vzápětí se kolem začnou divoce míhat stopy trajektorií nebeských těles, až se kosmická loď vynoří na jiném místě, vzdáleném od své původní pozice. Aspoň tak si tvůrci sci-fi filmů představovali warpový pohon – technologii, která umožňuje cestovat nadsvětelnou rychlostí.
Nyní však svítá naděje, že by warpový pohon nemusel zůstat navždy jen rekvizitou kosmických fantazií. Nové výpočty v souvislosti s Alcubierrovým pohonem naznačují, že by za jistých okolností mohl potřebovat dramaticky méně energie, než se původně předpokládalo, konstatuje článek na vědeckém serveru www.osel.cz, který přinesl informaci o nových skutečnostech k tomuto tématu.
Warpový pohon autorů sci-fi je založen na triku, který se snaží přelstít pravidla einstenovské fyziky limitované rychlostí světla tím, že ohne časoprostor, což umožní kosmické lodi proklouznout k požadovanému cíli rychleji, než by to dokázalo světlo šířící se běžným způsobem. V polovině 90. let minulého století navrhnul mexický teoretický fyzik Miguel Alcubierre nový revoluční koncept pohonu, který respektuje platné řešení Einsteinových rovnic z obecné teorie relativity, ale umožňoval by cestování vesmírem zhruba desetinásobkem rychlosti světla pomocí speciální „warpové bubliny“, vytvořené v časoprostoru kolem kosmické lodi.
V praxi by jeho systém fungoval tak, že pohonná jednotka vytvoří kolem kosmické lodi tvaru ragbyového míče prstenec z exotické hmoty. Ten pak způsobí zborcení (anglicky „to warp“ – odsud název technologie) okolního časoprostoru, přičemž loď samotná zůstane v nezhroucené bublině, v níž by se pak mohla přemísťovat nadsvětelnou rychlostí, aniž by však porušila nepřekonatelnou konstantu rychlosti světla.
Zásadním problémem byla ovšem energie nezbytná k tomu, aby takovýto systém mohl fungovat – výpočty dospěly k takovému množství, že i největší optimisty přešlo nadšení pro podobný experiment. Odhady potřebného množství energie se pohybovaly minimálně v řádech spotřeby celé planety Jupiter. Tím se zdála být otázka Alcubierova pohonu pohřbena do archivu zajímavých, ale nerealizovatelných nápadů. Jenže na nedávné konferenci 100 Year Starship Symposium v americkém Houstonu, se mezi odborníky objevil názor, že pohon Miguela Alcubierra by mohl fungovat s mnohem menší energií, než se původně předpokládalo. Je o tom aspoň přesvědčen Harold White z Johnsonova kosmického centra NASA. Podle jeho propočtů by za podmínky, že by původně plochý prstenec „exotické hmoty“ Alcubierrova pohonu měl tvar podobný plaveckému záchrannému kruhu, postačilo by k jeho vytvoření jen poměrně malé množství energie. White ho přirovnává ke hmotě o velikosti americké sondy Voyager 1. Jinými slovy: došlo tak snížení energetických požadavků z planety o hmotností rovnající se více než 300 Zemí, až k objektu, který váží necelé třičtvrtě tuny. Jeho výpočty navíc také naznačují, že pokud by intenzita warpového pole kolísala v čase, měl by warpový pohon spotřebovat dokonce ještě méně energie. Tato teorie a propočty vzbudily takový zájem, že vědci přikročili k laboratorním testům zmenšené verze warpového pohonu a pokoušejí v časoprostoru vytvářet mikroskopické warpové bubliny.
680
.gif)
