Chceme vrátit inženýrskému titulu jeho váhu
Pražská strojní fakulta patří k českým technickým školám s vůbec nejdelší historickou tradicí - příští rok si bude připomínat 150. výročí svého vzniku. Patřila vždy k prestižním z pohledu zaměstnavatelů, ale také obávaným z pohledu studentů. Změnil se během historického vývoje její charakter a poslání? Odpovídá potřebám současné doby? Odpověď na to poskytl děkan Fakulty strojírenství ČVUT v Praze Prof. Ing. František Hrdlička, CSc.
Co může škola nabídnout ve své dnešní podobě?
ČVUT, a stejně tak i Fakulta strojní jako jedna z jejích hlavních součástí, prochází řadou změn. Snažíme se ji profilovat jako špičkové pedagogické a vědecké české pracoviště uznávané doma i v zahraničí a také vrátit inženýrskému titulu jeho lesk. Škola jde samozřejmě s dobou. Kromě strojírenství, což je samozřejmě základ, se tu přednášejí i další nyní perspektivní obory, jako jsou například jaderná zařízení, inteligentní budovy, mechatronika a biomechanika. Snažíme se také představovat studentům obory v jejich vzájemných vazbách a souvislostech tak, jak v podstatě fungují i v realitě.
Strojní fakulta není pouze o konstruování, i když jeho základy samozřejmě tvoří důležitou součást studia. Strojní inženýr musí rozumět technické dokumentaci a současně být schopen odvést i konkrétní tvůrčí práci. Když císař František Josef udělil pražské technice právo, že její absolventi se mohou označovat jako inženýři, tak psal, že jsou to takoví absolventi, kteří úspěšně zvládnou dvě těžké odborné zkoušky, a kteří jsou schopni realizovat konkrétní technická díla. Kdybychom se toho drželi obecně při udělování titulů inženýr na vysokých školách, vrátili bychom titul inženýr tam, kam patří, a tím by to byl i titul, který něco znamená a má svou váhu. Domnívám se, že by se i zvýšil zájem o inženýrské studium.
Podniky si stěžují, že kvalifikovaných vysokoškolsky vzdělaných techniků je málo, hlásí se na technické obory méně studentů? Je snad technika pro dnešní mladou generaci málo přitažlivá?
Možná ani ne tak málo atraktivní, jako spíše je pro mnoho studentů třeba příliš náročná. Technické obory rozhodně nepatří ke snadnému studiu. Strojní fakulta je těžká, což dokumentuje to, že počet absolventů, kteří ji úspěšně dokončí, je podstatně menší, než těch, které škola přijímá. Nové studenty potřebujeme, aby škola mohla fungovat a zásobovat technickými odborníky průmyslové podniky, výzkumná a vývojová pracoviště a vychovávat nové technické pedagogy. Připravujeme a realizujeme řadu akcí, které mají středoškoláky přesvědčit o tom, že studovat strojní fakultu stojí za to. A jednou z významných věcí, které jim můžeme nabídnout, je kvalitní uplatnění. O naše absolventy je zájem. Nemají problém s uplatněním, nevím o jediném, který by neměl práci – snad s výjimkou případu, kdy by školu vystudoval vyložený lenoch a o práci by nestál.
O jaké obory je nyní na strojírenské fakultě největší zájem?
Už dlouhodobě patří mezi nejatraktivnější obory dopravní technika (automobilní a letecká), mechatronika a v současnosti i energetika. Základním fakultním programem je teoretický základ strojního inženýrství. Na tento Bc. program navazuje 16 skutečných inženýrských oborů, kde si určitě vybere ten svůj každý zájemce o kvalitní technické vzdělání. Pro úspěšné zvládnutí teoretického základu potřebujeme samozřejmě dobře připravené maturanty, a to zejména z fyziky, matematiky a chemie a také dobře ovládající alespoň jeden cizí jazyk, protože chceme vychovávat skutečně schopné, kvalifikované odborníky. Takové absolventy dnes nacházíme na renomovaných odborných středních školách, ale zejména na přírodovědně zaměřených gymnáziích. Rádi bychom absolventů gymnázií přivítali na naší fakultě mnohem více než dosud.
Jak jsou na tom absolventi českých technických univerzit, tedy konkrétně pražské ČVUT pokud jde o srovnání v mezinárodním měřítku? Obstojí vůči absolventům uznávaných zahraničních univerzit?
Podle mého názoru rozhodně ano. Ti, kteří jsou úspěšní u nás se klidně mohou měřit i se studenty renomovaných zahraničních univerzit a v některých ohledech, například úrovní vědomostí je někdy i předčí. Horší je to ale třeba pokud jde o schopnosti vlastní prezentace a schopnosti aktivně se prosadit, v tom mají čeští absolventi ještě co dohánět.
Problémem může být někdy i jazyková bariéra, ale fakulta nemůže suplovat výuku jazyků, to by mělo být záležitostí hlavně středních škol a gymnázií, protože univerzitní vzdělání je zaměřeno především na oborovou odbornost, určitou specializaci a při výukové zátěži, jakou představuje třeba právě studium na fakultě strojní, je jazykové dovzdělávání opravdu vážný problém.
Uvedu jeden příklad – při zahájení aktivit automobilky Hyundai v Nošovicích firma „vyluxovala“ při náboru nových zaměstnanců ostravskou technickou univerzitu -VŠB TUO. Ale při otevírání TPCA v Kolíně náš absolvent, který tam nastoupil, zjistil zanedlouho, že práce na tzv. inženýrském postu (pozice středního managementu v montovně) v podstatě neodpovídá jeho kvalifikaci a úroveň je spíše pro středoškoláka.
Co spolupráce se zahraničím, která hraje právě v akademické sféře významnou roli a může přinést např. užitečnou výměnu zkušeností i lidi?
Mezinárodní spolupráce ve vzdělávání probíhá v několika směrech. Kromě mobility studentů i akademických pracovníků realizovanou na základě smluv jde zejména o vědeckou, výzkumnou a pedagogickou činnost, spojenou s účastí na vědeckých a odborných seminářích a konferencích, zejména v zemích EU. Pražská technika je zapojena do mezinárodní spolupráce ve výzkumu a vývoji hlavně napojením do jednotlivých unijních programů EU ale i mnoha dalších mezinárodních programů. A není to samozřejmě zdaleka jen v rámci Evropy.
ČVUT je aktivní součástí mezinárodní akademické sítě. Spolupracujeme s řadou evropských technických univerzit, včetně tak renomovaných jako je ETH Zurych nebo Queen Mary Colidge v Londýně a další. Neříkám, že spolupracujeme se všemi, protože jen v EU a přidružených zemích je univerzit (technických) výrazně přes stovku. Máme mimořádně dobrou spolupráci například se dvěma významnými tajwanskými univerzitami, kde máme opravdu nadstandardní spolupráci, až na úrovni vzájemného uznávání studia a programu tzv. Doubble degree v doktorandském studiu. Díky dobré spolupráci s těmito univerzitami máme otevřeny dveře do celé Asie, a to včetně Japonska. To dokumentuje třeba naše účast na významných tamních akcích. Příkladem může být jedna z velmi prestižních národních konferencí v Japonsku, na kterou byly pozváni tři vybraní zahraniční přednášející. Z toho dva, přednášející z Vídně a z Kanady už znali z dřívější spolupráce – a jako další ze tří pozvaných mimojaponských účastníků jel přednášet i zástupce naší fakulty. Vzhledem k tomu, že si organizátoři přednášející zahraniční vědce vybírají sami, těžko si představit prestižnější příklad...
Studenti mají nejen možnost studovat vybrané předměty na zahraničních univerzitách, ale mohou tam v rámci výměnných programů vzájemné spolupráce působit i jako doktorandi.
To ovšem předpokládá také kvalitní přípravu pokud jde o jazykové vybavení...
Na fakultě strojní je dnes možné už studovat i v angličtině. Tato výuka je určena našim a zahraničním studentům a fakulta k tomu nakupuje i množství zahraniční studijní literatury. Ale univerzita samozřejmě nemůže suplovat výuku angličtiny, tyto znalosti už studenti musí mít na dostatečné úrovni, aby byli schopní se v tématu orientovat, a škola jim pak hlavně dodá potřebnou specializovanou nadstavbu jako třeba odbornou terminologii, různé informační zdroje v příslušném oboru, apod.
Je dnes pražská technika atraktivní i pro učitele? Ti si zase obvykle stěžují na platové podmínky. Jak je na tom v tohoto pohledu třeba ČVUT? Nepociťuje pražská technika, že Praha nespadá do kategorií, které mohou čerpat peníze z evropských fondů?
Pociťuje, a velmi silně. Paradoxní přitom je, že pokud jde o skladbu studentů, většinu z nich tvoří ti mimopražští, například Středočeši, tedy čistě pražských studentů není na ČVUT tolik, nicméně škola je brána jako pražská, z čehož samozřejmě vyplývají určitá omezení pokud jde o možnost čerpání z fondů EU.
Tím má ale fakulta samozřejmě v porovnání s možnostmi mimopražských škol problém, protože například její vybavení, i když se snažíme vychovávat prestižní inženýry, kteří dokáží pracovat s nejmodernější technikou, někdy pokulhává za vybavením regionálních univerzit, které mohly využít evropské peníze na investice do špičkové techniky pro výuku.
Problémem jsou i platy univerzitních učitelů. Tím, že technické školství má jen část peněz od státu, na další si musí vydělat, přičemž řada složek závisí na různých dalších faktorech. Plat vysokoškolského pracovníka na technické univerzitě se skládá z až sedmi složek, některé z nich jsou vázány na konkrétní projekty, které se právě řeší, takže po ukončení těchto projektů může plat i výrazně klesnout.
Nemůžeme proto nabídnout doktorandům takové platové podmínky, jaké mají možnost získat jinde na školách a ve výzkumných centrech, spolufinancovaných obvykle z dalších, zejména evropských zdrojů, nebo jaký by dostali s ohledem na svou kvalifikaci ve firemní sféře. To ovšem pro nás znamená problém. Za těchto podmínek je těžké získat a udržet kvalitní lidi, kteří představují skutečnou špičku v oboru, aby mohli své vědomosti a zkušenosti předávat dalším studentům.
Škola s řadou firem spolupracuje, ale ty si výzkum prováděný ve spolupráci nemohou zohlednit do daní, což samozřejmě podvazuje financování těchto projektů. Řada firem, včetně renomovaných průmyslových koncernů jako například Škoda MB, Bosch, nebo Siemens ale s univerzitou už řadu let spolupracuje, řeší zde své projekty a mezi studenty a absolventy si hledají své potenciální budoucí zaměstnance.
746
