Přichází éra výzbroje ze 3D tiskáren?
Nástup technologických novinek je skvělá věc, zvláště těch, které dokáží ulehčit lidem či strojům práci nebo rozšíří dosavadní možnosti. A 3D tisk, nyní opěvovaný průmyslovými konstruktéry a dodavateli těchto tiskáren, jež dokáží z kousku plastu na cívce vytvořit už snad prakticky cokoli, na co si vzpomenete, do této kategorie rozhodně patří. Ovšem tak jako vše, v sobě nese i některá zásadní „ale…“.
Když nedávno 25letý student z Texaské univerzity Cody R. Wilson předvedl jako nezisková organizace Defense Distributed na internetu, jak si pořídit vlastními silami díly pro poloautomatickou zbraň s pomocí 3D tiskárny, jeho počin ještě moc rozruchu nevzbudil. Svět si prostě ještě neuvědomil plný dosah technologického pokroku, jaký tato zařízení svými možnostmi nabízí téměř pro každého. Skutečný poprask se strhnul později až poté, co podobný kousek zopakoval letos na jaře s jednoduchou plastovou pistolí nazvanou Liberator, rovněž zhotovenou na 3D tiskárně, a videem z jejích praktických zkoušek. Pistole je koncipována pro střelbu se standardní municí a umožňuje výměnu hlavně podle kalibru nábojů. I když funguje, nijak oslnivé výsledky nepředvedla. Hlavně se až na výjimky, zejména při použití silnější munice trhaly, takže s využitím běžných plastů bez speciální úpravy zbraň fungovala víceméně jen s nejslabšími náboji. Úřady nicméně vzápětí, co se na webu objevilo video ukazující průběh zkoušek, reagovaly požadavkem na stažení „nebezpečného“ odkazu z internetu a přípravou opatření jak takovýmto záležitostem v budoucnu zabránit, včetně právních kroků v podobě zákazu domácí výroby zbraní na 3D tiskárnách. Zákonodárce zřejmě vyděsil i nebývalý zájem o tuto novinku – souboru, obsahující potřebné údaje k vytištění vlastní plastové zbraně na 3D tiskárně si během krátké doby stálo přes 100 000 lidí.
Mimochodem samotný nápad je vlastně oprášením projektu, který spojenci odstartovali během 2. světové války: název Liberator tehdy dostaly jednoduché, levné pistole lisované z plechu, které byly dodávány partyzánským a odbojovým skupinám v Asii i v Evropě. Měly podobnou konstrukci a dokonce i tvar a jejich hlavní předností byla láce: kus vycházel na necelých 2,5 dolaru. Pravda, nevydržely rovněž moc, i když se distribuovaly s 10 náboji a návodem k použití v podobě komiksu, počítalo se s nimi spíše jako s jednorázovou záležitostí (něco podobného jako třeba kdysi populární foťáčky na jedno použití), než jako s mnohonásobně použitelným kusem výzbroje. Nyní se tedy opět vrátily v moderní podobě.
Problém není ani tak v tom, že tu zbraň lze vyrobit doma, jako s tím, že nelze zaručit, že výrobce bude respektovat u zbrojního průmyslu poměrně přísná pravidla. Plastové zbraně už nejsou žádnou novinkou, plastové prvky používají i renomované zbrojovky u svých hi-tech výrobků už řadu let. Ale i do nich jsou zakomponovány kovové složky, aby je byly schopné zjistit bezpečností detektory na letištích, a nebylo možné nepozorovaně dopravit zbraň tam, kam se dostat nesmí – třeba na palubu letadla. A právě takováto možnost u plastové neoficiálně zhotovené zbraně reálně hrozí, takže končí legrace. Proto ten nezvyklý rozruch kolem studentského projektu obhajujícího americkou svobodu ozbrojování. Pikantní na tom je, že sama americká vláda, která se snaží zabránit domácí výrobě plastových zbraní na 3D tiskárnách, na ně spoléhá pro armádní potřeby. Jedním z projektů, jimiž se armádní výzkumníci nyní zabývají, je tzv. additive manufacturing process a možnost výroby různých součástek s využitím této technologie přímo v terénu, což by mělo umožnit jednak snížit náklady, jednak zrychlit logistiku. Mimochodem o této možnosti už začínají uvažovat i samotné logistické firmy, jak se zdá z výroku šéfa společnosti DHL, že možná nadchází éra, kdy se místo fyzických zásilek dílů, jako je tomu dosud, budou dopravovat k zákazníkovi spíše digitální data, s jejichž využitím si pak prostě budou moci sami rychleji a levněji požadované vytisknout.
Je pravda, že zatím jsou k výrobě skutečných, reálně fungujících zbraní zapotřebí technicky pokročilé a tudíž i poměrně drahé modely 3D tiskáren, které si běžný našinec domů zřejmě jen tak pořizovat nebude. Nicméně a) ceny těchto zařízení postupně klesají s tím, jak na trh přicházejí modernější a výkonnější typy, b) kdo bude chtít skutečně smrtonosnou, a obtížně zjistitelnou zbraň získat, jsou hlavně organizace, které obvykle disponují dostatkem prostředků, aby si špičková zařízení potřebná pro jejich výrobu mohly dovolit. A pokud je něco technologicky možné, pak to dříve či později někdo prostě udělá…
594
.gif)
