JE Belene - oběť neustálých změn

 V roce 1987 začalo betonování základů reaktorové budovy prvního bloku JE Belene s reaktorem VVER-1000. Projekt jaderného ostrova a strojovny byl stejný jako v české jaderné elektrárně Temelín a stejný byl i dodavatel důležitých komponent – plzeňská Škoda (dnes ŠKODA JS). V roce 1991 byla výstavba JE Belene pozastavena z hospodářských a politických důvodů podobně jako v dalších evropských zemích. V té době bylo na prvním bloku hotovo asi 40 % stavebních prací a na staveniště bylo dodáno 80 % potřebných zařízení.

Prvními změnami ke kvalitnějšímu projektu

Bulharská vláda se nakonec rozhodla projekt dokončit a jedním z důvodů bylo nahrazení odstavených bloků JE Kozloduj. V roce 2006 zvítězila v tendru vypsaném bulharskou společností NEK ruská společnost Atomstrojexport, která nabídla, že odkoupí původní zařízení a původní projekt nahradí svým nejmodernějším projektem jaderné elektrárny. Mělo jít o AES-92, která byla v té době ve výstavbě v indické jaderné elektrárně Kudankulam. První blok této elektrárny byl uveden do komerčního provozu v roce 2014 a druhý je nyní ve fázi spouštění.

Původní reaktor pro JE Belene, vyrobený v Plzni, tak putoval do Ruska, kde byl po kontrole stavu instalován do čtvrtého bloku Kalininské jaderné elektrárny. Tato elektrárna je zajímavá tím, že její výstavba byla dokončena v předstihu oproti stanovenému harmonogramu a náklady se podařilo snížit o 10 %. Její bezpečnost byla velmi kladně hodnocena Jukijem Amanem, generálním ředitelem Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která se zabývá přípravou bezpečnostních doporučení.

Bezpečnost projektu AES-92

V souvislosti s bezpečností elektrárny Kudankulam se hovoří, že obsahuje prvky generace reaktorů III+, což je to nejmodernější, co dnes ve světě jaderné energetiky existuje. Několik bloků, které plně zapadají do generace III+, je v současnosti ve výstavbě v různých částech světa, přičemž prvním v provozu by měl být šestý blok ruské Novovoroněžské jaderné elektrárny s reaktory VVER-1200 AES-2006. Zde probíhá energetické spouštění a během několika měsíců je očekáváno zahájení zkušebního provozu.

Koncem 80. let se v jaderné energetice začal objevovat nový přístup k jaderné bezpečnosti, který spočívá především v posílení role pasivních bezpečnostních

systémů. Aktivní bezpečnostní systémy vyžadují ke svému provozu elektrické napájení, které je mnohonásobně zálohováno, přičemž poslední instancí jsou dieselgenerátory. Při přípravě nových projektů konstruktéři zálohovali i tato zařízení pomocí systémů závislých pouze na fyzikálních principech.

Příkladem pasivních bezpečnostních systémů projektu AES-92 může být systém pro rychlé vstříknutí kyseliny borité do primárního okruhu. Standardně slouží k rychlému odstavení řídicí tyče, které spadnou vlastní vahou do kanálů v palivových souborech a zastaví řetězovou štěpnou reakci. Pokud by z jakéhokoliv důvodu nedošlo do čtyř vteřin od vydání signálu k poklesu výkonu 15 % nominálního výkonu, uvede se automaticky do provozu systém, který skokově zvýší koncentraci kyseliny borité v primárním okruhu a tím uvede reaktor do bezpečného stavu.

Zastavení řetězové štěpné reakce je jen první důležitou věcí při mimořádné situaci, protože zbytkový tepelný výkon je natolik velký, že je nutné z něj odvádět teplo, aby nedošlo k jeho poškození. K tomuto účelu za normálních okolností slouží elektrická čerpadla. Pokud by došlo k extrémně nepravděpodobné vnější události, která vyřadí z provozu všechny systémy elektrického napájení bloku, je jaderná elektrárna Kudankulam připravena zajistit dlouhodobý bezpečný odvod tepla z reaktoru do atmosféry. Systém SPOT zahrnuje tepelné výměníky voda-vzduch umístěné na střeše reaktorové budovy, do kterých proudí díky přirozené cirkulaci pára speciálního chladicího okruhu odebírající teplo z parogenerátorů. Tento systém se uvádí do chodu automaticky při překročení stanovené hodnoty tlaku v primárním okruhu.

Dalšími změnami ke konci projektu

K obnovení stavebních prací v lokalitě Belene došlo v roce 2008, kdy začaly být bourány původní konstrukce, aby mohly být nahrazeny novými. Dokončení stavebních prací na obou blocích bylo očekáváno v letech 2013 a 2014, tedy pokud by šlo vše podle plánu, Bulharsko mohlo mít novou moderní jadernou elektrárnu. K tomu však nedošlo.

V roce 2008 byla podepsána smlouva na výrobu nových reaktorů a dalších komponent primárního okruhu v ruském podniku Ižorské závody a o čtyři roky později úspěšně proběhla zkušební montáž prvního reaktoru. V roce 2009 uzavřel Atomstrojexport smlouvu s podnikem ZiO Podolsk na výrobu parogenerátorů pro bulharskou jadernou elektrárnu. Ovšem v tomto roce se předsedou bulharské vlády stal Bojko Borisov a v září se vláda rozhodla, že rozhodující podíl v projektu nebude mít bulharský stát, ale najde zahraniční investory.

V roce 2010 byla zvolena za konzultační společnost HSBC, která měla připravit model financování výstavby JE Belene. V roce 2011 měla společnost NEK vytvořit firmu Belene Power Company, která se měla nadále zabývat výstavbou této elektrárny. Nicméně zůstalo nedořešeno několik otázek v oblasti financování. Bulharská vláda nakonec rozhodla o zmrazení tohoto projektu, na což

Atomstrojexport reagoval tím, že podal na společnost NEK žalobu o úhradu nákladů za provedené práce, výrobu komponent a ušlý zisk.

Závěr projektu JE Belene je následující: Bulharsko má namísto moderní elektrárny pouze její základy a ruské straně byla přisouzena kompenzace ve výši 620 milionů eur za provedenou práci a vyrobené komponenty. O její výši rozhodl arbitrážní soud při Mezinárodní obchodní komoře v Ženevě 16. června 2016 a učinil tak tečku za jedním z nejdelších projektů výstavby jaderné elektrárny – bohužel poněkud smutnou tečku.

Vladislav Větrovec