Příběh méně známé Škody Sagitta

Na podzim 1929, kdy situaci vyostřila světová hospodářská krize, byla Automobilka Škoda na ní dobře připravena. O několik měsíců dříve totiž zahájila provoz v moderní továrně s progresivní pásovou výrobou. Směřování k lidovému automobilu byl přechod od tradičního podvozku s žebřinovým rámem a tuhými nápravami k odolnému, přitom výrazně lehčímu páteřovému nosníku a k nezávislému zavěšení kol, čímž se zvýšil komfort jízdy a snížilo opotřebení vozidla. Vývoj zcela nové generace automobilů Škoda odstartoval v létě 1932 na detašovaném pracovišti v pražských Letňanech pod vedením Ing. Josefa Zubatého.

Značka Škoda tehdy měla bohaté zkušenosti s řadovými kapalinou chlazenými čtyřdobými čtyřválci, které vyráběla již od roku 1906. Přesto se věnovala i alternativním řešením. V lednu 1933 navrhl Ing. Josef Zubatý čtyřdobý vzduchem chlazený dvouválec do V o objemu 750-800 cm3 a výkonu přibližně 16 k (12 kW). V červnu vyjel prototyp Škoda 112 s dvoudobým půllitrovým jednoválcem u poháněných zadních kol. Na podzim byla ověřována i varianta se vzduchem chlazeným čtyřdobým vidlicovým dvouválcem objemu 850 cm3. Od září 1933 Ing. Zubatý pokračoval s dvoudobým dvouválcem typu 222, výsledky však vedení automobilky nepřesvědčily. V říjnu 1933 dostaly zelenou čtyřdobé motory, vznikl prototyp Škoda typ 215 s řadovým dvouválcem 804 cm3 a 15 k (11 kW).

Nakonec ale přece jen vyhrály čtyřdobé čtyřválce, optimální v kultivovanosti běhu, spolehlivosti i úspornosti provozu. Škoda je zákazníkům dokázala nabídnout za cenu blízkou konkurenčním dvouválcům, přestože výrobně byly o zhruba 650 korun dražší. Již od září 1932 probíhaly slibné zkoušky prototypů Škoda 420 a na jaře 1933 jejich výsledná podoba s přízviskem Standard úspěšně vstoupila na trh. Škoda 420 Standard i od února 1934 vyráběná Š 418 POPULAR měly kubaturu 902 cm3 , v dubnu 1934 nabídku doplnila Š 420 POPULAR s parametry 995 cm3 a 22 k (16 kW). Díky efektivní pásové technologii se automobilce dařilo výrazně snižovat ceny, při současném zvyšování kvality použitých materiálů. Čtyřmístný polokabriolet Š 420 Standard stál na podzim 1933 plných 29 800 korun, srovnatelná Š 418 POPULAR o necelý rok později 18 800 Kč.

POPULAR včetně uvedených nejlevnějších verzí ale postupně narostl do čtyřmetrové délky, takže uvolnil prostor v nižším tržním segmentu – a úvahy o skutečně masové motorizaci prostřednictvím malého vozidla s velmi vstřícnou cenou byly tehdy na pořadu dne. Cestu k sériové podobě takového minivozu si automobilka otevřela prototypy Sagitta s rozvorem 2100 mm, délkou 3400 mm, šířkou 1320 mm a výškou 1420 mm.

Dokumentace v Archivu ŠKODA AUTO neuvádí přesnou dataci, ale podle řazení v záznamech spadá projekt Sagitta do let 1936–1938: Po úvodním podvozku, osazeném v dubnu 1936 neznámým provedením karoserie, následovaly dva kabriolety, dále čtyři kupé (lišící se mj. posuvnými nebo spouštěcími skly ve dveřích) a jeden tudor se čtyřmi plnohodnotnými sedadly místo dispozice 2+2. Název (v překladu z latiny Střela) odkazoval na šíp ve znaku automobilky.

Podvozek byl osvědčené škodovácké koncepce s páteřovým rámem a nezávislým zavěšením všech kol, odpružených napříč uloženými půleliptickými listovými pery. Třístupňová převodovka tvořila montážní celek s rozvodovkou zadní nápravy, podobně jako u modelu Popular. Toto progresivní řešení „transaxle“ se v zahraniční produkci prosadilo až o mnoho let později, navíc takřka výhradně u drahých sportovních a závodních modelů. Řidiči a spolujezdci vozů Popular nebo Sagitta nabídlo transaxle více místa pro nohy, dále zlepšilo polohu těžiště a trakci.

Vzhledem k prašnému charakteru tehdejších silnic a úzkému rozchodu 1050 mm nevadila u vozů Sagitta absence diferenciálu, 16palcová kola díky tomu méně prokluzovala v blátě, písku nebo sněhu. Ovladatelnosti prospělo přesné hřebenové řízení, prázdný vůz navíc vážil jen 580 kg a plně obsazený 860 kg. Dosahoval rychlosti 70 km/h, průměrně spotřeboval asi 5,5 l na 100 km.



Přední kapota otevíraná společně s maskou usnadnila přístup k podélně uloženému čtyřdobému vidlicovému dvouválci SV objemu 844 cm3 a výkonu 15 k (11 kW) při 3000 ot./min. Ten měl pro značku Škoda velmi neobvyklé chlazení vzduchem, nikoli kapalinou. Nechyběl tak čtyřlopatkový ventilátor z hliníkové slitiny. Zkušební jezdci sledovali na přístrojové desce připomínající vozy Popular dva kapilárové teploměry s čidly za žebrovanými hlavami válců.

Původní karburátor Zenith 26 VEH nahradil modernější Solex BFRH, nyní již se vzduchovým filtrem s vložkou v podobě drátěnky zvlhčené olejem. Startování usnadňovalo předehřívání sacího potrubí výfukovými plyny. Sagitta měla švýcarskou elektroinstalaci Scintilla 6V.



Kupé Sagitta s hnědou metalízou, které prošlo v dílnách mladoboleslavského Škoda Muzea náročnou renovací a je součástí stálé expozice, bylo vybaveno posuvnými bočními okny. Toto důmyslné řešení se obešlo bez spouštěcího mechanismu, takže umožnilo zvětšit šířku interiéru ve výši loktů.

Do sériové výroby se tento líbivý minivůz nedostal, i tak ale splnil svůj účel. Řadu prvků, včetně uložení motoru podélně před přední nápravou a odklápění kapoty společně s přední maskou, převzal od Sagitty sériový model Škoda 995 POPULAR „Liduška“, vyráběný od listopadu 1938.



„Liduška“ se stala skutečným cenovým šlágrem automobilky, a to i když měla výrobně nákladnější kapalinou chlazený čtyřválec 995 cm3 s výkonem 22 k (16 kW) a byla o 400 mm delší než Sagitta. Přesto se podařilo dosáhnout velmi příznivé ceny 17 300 korun, platné při vyzvednutí vozu v továrně (cena nezahrnovala daň z obratu). Do roku 1946 vzniklo celkem 1478 modelů Š 995 POPULAR „Liduška“.