Motivovat „nefinančně“ lze přitom každého

Někteří šéfové už přišli na to, že zvyšování výplaty zaměstnancům nestačí. Vedení firem potřebuje, aby ho lidé následovali, důvěřovali mu a zároveň nacházeli v práci mnohem více, než jen vydělat na hypotéku a složenky.



„Jistě jsou mnozí, kteří chodí do práce jen pro peníze. Většina ale potřebuje cítit pocit uspokojení ze své činnosti,“ říká Irena Vrbová, zakladatelka konzultační společnosti Porto, která se zabývá vzděláváním a rozvojem majitelů a manažerů menších a středních firem.

Když zaměstnanci řeknete, že odvedl skvělou práci a zajímáte se o něj, vytvoříte emocionální spojení mezi vámi. Emoce totiž hrají v motivaci obrovskou roli. „Posledních deset let se dostává do popředí nefinanční motivace. Běžně je skryta jako černá postava ve tmě. Ona je, lidé po ní touží víc a víc, ale šéfové s ní neumí pracovat, nevidí její možnosti a myslí si, že lidé chtějí jenom peníze. Přitom motivovat jinak než penězi lze každého. Jde to způsobem, kdy se o zaměstnance a jeho práci zajímáme a nasloucháme jim. Díky tomu budeme vědět, jak u nich vyvolat pozitivní emoce a potěšení z práce,“ uvádí Irena Vrbová.

Mezi šéfy a majiteli firem se často objevuje názor, že motivace je otázkou rozumu, nikoliv srdce, a je podle nich snazší motivovat manažera, než dělníka či uklízečku. Až 90 % šéfů dokonce tvrdí, že lidi na nižších pozicích nelze motivovat jinak než penězi. „Velká chyba. Snadněji můžeme motivovat lidi, kteří jsou nám blíže celkovým životním nastavením. Pokud někdo nikdy neuklízel nebo nestál u soustruhu, protože ho to nebaví, těžko může motivovat, dokud za zaměstnancem nezajde, nebude se na jeho práci ptát a nevyjádří k ní úctu. Jestliže má někdo nad uklízečkou dokonce zvednutý nos, pak musí nejprve zkrotit své ego, jinak ani motivovat nemůže. Zkrátka ten, kdo hodnotí lidi, neumí motivovat. I když hodnotíme všichni, někdo opravdu méně, někdo více. Pro lídra je to hodně o práci se sebou samým,“ doplňuje Vrbová.

Stačí si být vědom svého chování vůči svým lidem a naslouchat. Poskytnout zaměstnanci zpětnou vazbu, zajímat se o jeho nápady a vysvětlit, že i jeho práce je pro celek důležitá. „Lidé nejsou automatické stroje, ale lidské bytosti. Možná kdyby firma hořela, tak „ten“ dělník, se kterým šéf nikdy nemluvil, by byl první, kdo by ho na rukou odnesl do bezpečí, zatímco ředitel výroby by utekl zadním vchodem, kdo ví…,“ dodává.

O cokoli pracovního se lídr bude opravdu upřímně zajímat, se počítá. V posledních letech to platí stále více. Pokud vedení takový přístup nemá, potom lidé opravdu hledí jenom na peníze a benefity. Časem je z toho ale začarovaný kruh, který má za důsledek nespokojenost zaměstnanců, nižší efektivitu či větší fluktuaci lidí. A to se odráží na chodu celé firmy a jejích výsledcích.